Chrám tisíců duší - 12. kapitola: Druhý začátek

Zettera, leden 4181

Aitar

Pořád mu ještě v žilách bublala krev kvůli Yusovu odchodu a hruď se mu svírala pocity nejistoty a nedostatečnosti. Ačkoli si na Utu, Reisse i Rocu snadno zvykl – jeden si je nemohl neoblíbit – stále k nim úplně nepřilnul a bez Yusy si připadal trochu cize. Zlobit se však na svého přítele nemohl. Pokud by odešel, aby si našel jinou partu, to už by byla jiná situace. Především by jej rozklížila, zůstat či odejít s ním? O všem by nejspíš rozhodlo momentální rozpoložení a případná hádka na jedné či druhé straně.

Jako by vlál někde ve vzduchu, jako dílek, který ještě úplně nezapadl, ale už věděl, že tohle je to místo, kam patří. Teď vedle něj zela prázdná mezera, na místě, kde držel nejpevněji, a jistota ochabla.

Nejenže ho trápilo loučení samotné, ale navíc přišlo snad v tu nejméně vhodnou dobu. Už se zdálo, že se všechno začíná ubírat tím nejlepším možným směrem, našli si nádherné místo, horu, ve které dokonce tu a tam narazili na rudu, používanou při výrobě bílé oceli, podařilo se jim vybudovat první malou svatyni, dokonce se našel i správce, který znal docela dobré kontakty, přes které mohli obchodovat, najít pomocníky pro výstavbu, i dostat povědomí o nově rostoucím městě mezi lidi…

Jenže pak se správce rozhodl skončit. Rozhodl, či musel, to pro Aitara nehrálo takový vliv, jako u jeho přítele, avšak skličovalo jej to stejně. Bez podpory správce nebyly kontakty tolik svolné ke spolupráci, a ani pomocníci se úplně nehrnuli.

Nebylo úplně nemožné dokázat se vytáhnout bez správce, ale čekala by je o hodně složitější cesta. Vůli na ni měli. Věřili, že i společné síly. Jenže potřebovali by i o hodně větší kus štěstí a také o spoustu více času a zdrojů.

Snad poprvé ale věděl, že to nechce vzdát. Silná vůle sice nebyla jeho předností, ale i když se zrovna nedařilo, nechtěl utíkat. Cítil, že ho něco drží a žene kupředu, jakýsi tah, který překonával i negativní myšlenky a rozčilení. I toto uvědomění pro něj bylo dostatečným důvodem, proč setrvat. Místo uraženého sezení na své kopě vzteku se dokázal přes rozčilení přenést a posouvat se vpřed. Něco tu na něj mělo očividně dobrý vliv.

*****

„Už to přišlo!“ hulákal Uta na celé kolo a očividně se jen taktak držel, aby pečeť rychle nerozlomil a nepřečetl si, co ve zprávě stojí. Rocu okamžitě přestala zajímat cenná ruda, Reiss nechal majzlík i palici tak, jak mu odpadla od rukou, a Aitar i s cvičným mečem v ruce přidal do kroku, aby se dozvěděl verdikt.

Jakmile se sešli všichni, Uta rozlomil pečeť a papír rychle, přesto opatrně rozložil.

„Ono to vážně klaplo?!“ rozesmál se Aitar a hned na to i Reiss.

Uta se začal celý tetelit nadšením, až mu Roca musel chytit ruce, aby si mohl dočíst konec dopisu. „Jo,“ odpověděl, „ale má to jeden háček…“

„Jestli máš na mysli, že nám někdo chybí, nezapomeň, že dneska přijde Kammu.“

„Ty jsi dneska vážně nějak optimistický,“ zvedl Aitar obočí. „Nebo je ten Kammu tak dobrý, že je prakticky už přijatý?“ Po dlouhé době strávené s Yusou mu i představa, že se objeví někdo jiný s Bó, připadala zvláštní. Na druhou stranu už alespoň neubude nejnovějším přírůstkem do party.

Blonďák si ještě jednou přečetl zprávu, tentokrát pozorněji. „Vyzkoušíme ho a uvidíme,“ prohodil mezi čtením řádků. „Každopádně za necelé dva týdny máme smluvený doprovod. A co si budem, náhrada za Yusu by se hodila, i kdyby dočasná.“

„To už je za dva týdny?“ vykulil Uta oči. „Kruci…“

„Myslím, že teoretická náhrada už jde,“ zastínil si Aitar oči proti slunci.

Ostatní zpozorněli a zahleděli se na příchozí postavu. Vytáhlý mladík s tmavě hnědými vlasy si energicky kráčel po pěšině, zabalený do kabátu a s šálou zamotanou až pod nos. V ruce nesl dlouhou tyč a neomylně si to mířil k chrámu.

„Jestli ten klacek, co má v ruce, je Bó, tak potěš koště,“ zamumlal tiše.

Roca jen tiše zamručel. „Ideální to není. Ale démony už jsem ničil i horším.“

„Já už se s ním potkal, když jsem šel pro poštu,“ založil Uta ruce. „Ani si mě nevšiml. Neměl by nás trochu znát, když nám sem donesl svíci a chce s námi pracovat?“

Odpověď na tuto otázku už Uta nedostal. Místo toho všichni nasadili přívětivé výrazy a Roca vyšel mladíkovi pár kroky vstříc.

„Ahoj, Kammu. Doufám, že jsi připravený, šetřit tě nebudeme,“ uvítal ho a širokým gestem vzal mezi ně.

Mladík si stáhl šálu a rázně pokývl, jako by ani s ničím jiným nepočítal. „Dobrý ráno,“ pozdravil a odhalil široký úsměv. Aitar si všiml jeho tmavých očí, ale nebyly tak tmavé, jako jeho, ani hluboké, ale o to hřejivější. Zvídavě těkaly po všem, co jim přišlo do cesty. V kombinaci s úsměvem zářily plné nadšení, a napadlo ho, že by možná měl dělat spíše průvodce. Ujišťovat skupinu lidí, jak je vše v pořádku, a vypadat u toho takto… on sám by tomu asi uvěřil, i kdyby stokrát věděl, že to není pravda.

„Tak tohle je Kammu. Kammu, Reisse už znáš a tohle jsou Uta a Aitar,“ prohodil Roca a nebral ohled na mladíkův prudký nádech, rovnou mluvil dál, aby měl všechny formality za sebou. „Tady máme přijímací svatyni, ale zatím slouží tak nějak na všechno. Když je hodně špatný počasí, tak přespáváme v hoře. Doufám, že se nebojíš tmy a úzkých prostor. No a vzadu máme provizorní tréninkový sál.“

Aitar semkl rty. Úzké prostory mu nevadily, ale spát uvnitř hory se odhodlal zatím jen jednou, když už byla skutečně velká zima a na tehdy provizorní střechu svatyně se navalilo tolik sněhu, že hrozilo její proboření. Reiss si z něj kvůli tomu doteď dělal srandu. Kdyby Kammu řekl, že…

„Ne, tma ani malý prostory mi nevadí. Teda,“ uchechtl se mladík nesměle, „když v nich nemusím bojovat. To zrovna nepatří mezi moje silný stránky, abych byl upřímnej.“

„To je asi jasný. Bó potřebuje prostor,“ kývl Roca. „Nepřišel jsi na to až uprostřed boje, že ne?“
zasmál se ve vtipu.

Upřímnost z Kammuova úsměvu trochu opadla. Semkl rty v nevinném úsměvu, ale i když se očividně zastyděl, nedal to na sobě příliš znát. „Ne že bych na to musel přijít, ale spíš nebylo vyhnutí,“ pokrčil ledabyle rameny. „Byla to asi trochu sebevražda, ale pořád jsem tady.“ Opět se zazubil a černovlasý zaváhal, jestli jeho statečnost nehraničí s šílenstvím.

„No, rozhodně se nebojíš,“ poznamenal Reiss, „i když trocha respektu by neuškodila.“

Aitar potlačil uchechtnutí, když Reiss pronesl trocha se stejnou nadsázkou, jako předtím Kammu. Všiml si toho i Roca a v jediném letmém pohledu se spolu dokázali shodnout: jestli se tihle dva někdy spiknou…

„Možná bysme se měli přesunout rovnou dozadu, ne?“ navrhl plavovlásek. „Reiss nám určitě rád připraví čaj, ať se po tom delším stání trochu zahřejeme,“ pronesl k blonďákovi s hlasem i výrazem sladkým jako med, a zašel si pro Yusovo staré tréninkové Bó.

„Samozřejmě, nic mi neudělá větší radost,“ vrátil mu Reiss, ale vydal se pro vodu do konvice.

*****

Tréninkový sál byl skutečně provizorní. Čtyři nepříliš silné dřevěné stěny a stříška, chránící před deštěm a větrem, na podlaze mrazem ztvrdlá hlína samý důlek a hrb, která nebyla od konce listopadu pořádně rozhrabaná, a v rozích malá ohniště, aby v zimních měsících úplně neprochladli.

Přesto se mladíkovy oči rozšířily úžasem, když to uviděl.

„Věci si můžeš dát támhle,“ poukázal Roca na háčky na zadní stěně.

„Je tady vážně dobře,“ usmál se. Aitara napadlo, jestli se vůbec umí mračit. Ten jeho neustálý úsměv ho začínal rozčilovat, ale nikdy se doopravdy rozčílit nestačil, jelikož při pohledu do té upřímné a alespoň na pohled nevinné tváře se zároveň uklidnil. Ne že by se na sebe navzájem neusmívali, nebo přijali Kammua s chladným výrazem, jenže tenhle mladík byl jako chodící radost, a on nedokázal pochopit, odkud ji bere.

Než aby sledoval jeho užaslé výrazy, odešel za Reissem, zvědavý, jestli vůbec dělá nějaký čaj, nebo jestli bude muset s přípravou začít sám. Často to byla jeho práce. K jeho překvapení měl ale blonďák vše precizně nachystané.

„Já žasnu,“ řekl udiveně.

„Že?“ letmo k němu Reiss vzhlédl a dál se věnoval přípravě. „Nádhera,“ postavil se spokojeně před velký tác s kalíšky a konvicí.

„Začínám se obávat, jestli jsi do toho čaje nenaplival.“

„No dovol? Takové přízemní triky…“ zamručel si pod nosem, ale pak k Aitarovi zvedl pohled a potutelně se usmál. „Kdyžtak jenom do tvého.“

Protočil oči a připomněl si, že Reisse nejde brát vážně. „Chceš s něčím pomoct?“

„Ne, ale když otevřeš a zavřeš za mnou, zlobit se nebudu. Díky.“

Když se vrátili, stáli už Roca i Kammu proti sobě v základních pozicích. Rocův pohled znal a přemítal, co se mu žene hlavou, když proti sobě vidí někoho, kdo drží svou bojovou hůl opačným způsobem, a netrpělivě přešlapuje. Nakonec se však odhodlal provést první výpad.

Mladík jeho přímý útok rychle shora odrazil a pokusil se o vlastní, ale Roca jako by předem tušil, jaký bude jeho další krok. A málem by i uspěl. Zdálo se, jako by Kammu něco takového nepředpokládal, ale dokázal svůj omyl vyvážit rychlými reflexy.

Bohužel pro něj měl plavovlásek více zkušeností. Využil jeho reflexy proti němu a dokázal ho zpracovat natolik, aby mu na Bó sám naběhl, i když v poslední chvíli Kammu jeho lest prokoukl a přiměl ho k ústupu.

Po chvilce oťukávání Roca udeřil naplno, všemi triky, které si ještě pamatoval a zvládal. Nedovolil mu vracet se do základního postoje a nutil ho rozvíjet své výpady směrem, který očividně neměl natrénovaný.

„Taky ti připadá, že to Bó drží nějak blbě?“ slyšel vedle sebe Aitar tichý Reissův hlas.

„Hm,“ pokývl, „ale není první, u koho to vidím- Oh, tak tohle bylo nečekané…“ uchechtl se, když Roca dostal pořádný zásah, a zřejmě sám netušil, odkud to přišlo. Lidé by nic nepoznali, ale on už dokázal z jeho tváře i postoje vyčíst, že to muselo hodně bolet.

Zdálo se, jako by Kammu přepnul z jakési sebekontroly. Soustředěně se mračil, ačkoli koutky úst měl vytažené nahoru v potěšení z boje. Jeho útoky i obrana vypadaly skoro nekoordinovaně a naprosto náhodně, ale docela fungovaly. Roca si sice vedl dobře, ale přeci jen s Bó dlouho netrénoval a byl zvyklý spoléhat se na hlas. U Yusy Aitar věřil, že by mladíkovi dávno přirazil hůl ke krku.

Roca k tomu ale neměl daleko, když se mu podařilo mladíka odzbrojit. Myslel si, že už to bude konec, ale Kammu šel proti jeho Bó s holýma rukama, až tím přinutil Rocu ustoupit.

„To ne, nechci tě rozlámat,“ zvedl proti němu plavovlásek otevřenou dlaň a jasně mu naznačil, že už toho bylo dost.

„Netrénujete boj beze zbraní?“ zarazil se Kammu.

„Trénujeme,“ řekl vedle něj rozhodně Reiss, „ale napřed by bylo lepší zkusit to tělo na tělo.“ Vystřídal Rocu a zaujal postavení naproti mladíkovi. „Nějaká pravidla?“

„Žádný rány do obličeje?“

„To zní fér.“

Zdálo se, že Reiss je ve svém živlu, konečně je někdo ochotný se s ním pořádně pobít a nemusí se držet zpátky. Na Rocu si netroufl, nebo ho nechal raději vyhrát, než aby mu něco zlomil, ale ani s ním nebo s Utou se příliš nerozvášnil, a Yusa na takové věci příliš nebyl.

Do Kammua se ale pustil naplno, s vědomím, že i on dá do souboje vše.

„Jsi v pohodě?“ špitl Aitar směrem k Rocovi, který se postavil mezi něj a Utu.

„Jo… ale bojím se, jestli nemám zlomený žebro,“ zabručel zpátky Roca. „To byl dost dobrý tah a úplný opak, než by udělal Yusa. Ale vím,“ přerušil ho, „srovnávat nemá cenu.“

„Reiss si to užívá, co?“ tiše se zasmál a nahlédl na Utu vedle nich, zaujatého scénou před sebou.

„Dýcháš vůbec?“ drcl do něj Roca, až se Uta málem lekl.

„Pozorně sleduju,“ odvětil.

Za chvíli se však Aitar pro sebe pousmál, vypadalo to, že nedýchá ani Roca jak upřeně sledoval blonďáka válejícího se po zemi. Užuž to vypadalo, že Kammua chytí a zablokuje, ale Kammu se mu vysmekl a srazil ho na zem.

Na to, jak byl mladík hubený měl dost síly. A stejně jako u Reisse se zdálo, že má snad nevyčerpatelnou energii. Ale už znal jak to funguje. Pokud zápas neskončí klasicky, budou bojovat, dokud si jeden z nich nesáhne na dno a neudělá zásadní chybu, protože tady nevěřil, že by se jeden z nich vzdal.

Reissovi se podařilo jej ze sebe setřást a rychle se vymrštit zpátky na nohy. Brunet nezaváhal. Také vyskočil a ve stejný moment předloktím odvrátil ránu mířenou na střed hrudi. Užuž by udeřil, ale Reiss se za něj zahákl a málem mu vykloubil rameno. Využil jeho náhlé nerovnováhy, podrazil mu nohy a zaklekl ho.

„To nebylo špatný,“ uznal. Zvedl se a natáhl k němu ruku, aby mu pomohl na nohy. „Příliš se odkrýváš, ale s tím jsem taky měl problém. A málo blafuješ.“

„Díky,“ pokývl Kammu trochu zarděle, a nedalo se poznat, jestli z porážky či uřícení.

„Máš zajímavý postoj,“ promluvil Uta. Aitara trochu překvapilo, že neřekl špatný, jelikož se většinou s kritikou nezdráhal. On sám na něm neviděl nic špatného, ani víceméně zajímavého. „A pokud se nemýlím, to Bó nedržíš úplně dobře,“ dodal Uta a proti tomu už se nedalo nic namítat.

Vypadalo to, že brunet přemýšlí. Podal si Bó, chytil ho, jak byl zvyklý, a očima zkoumal své ruce.

„Není to dobrý držení,“ uznal i Roca. Podal si svou hůl a ukázal mu, jak ji drží on. „Samozřejmě máš jiný ruce, takže to nebude stejný, ale kdybys u tohohle držení zůstal, nezvládneš složitější obraty a bude pro tebe těžký se někam posunout.“

„Ah…“ vydechl Kammu rozpačitě a chytil hůl podobně jako Roca. Zkusil s ní pár výpadů, ale zatím to pro jeho tělo byl příliš cizí pohyb.

„A měl bys lépe předvídat.“

„To přijde časem,“ vložil se do toho Aitar a trochu se na Utu zamračil. „Se zkušenostmi.“

„Hele, mně nevadí, že mi to říkáte,“ rozesmál se Kammu, „já jsem rád. Kdybych chtěl pořád slyšet ‚dobrý‘ a nenechat si nic říct, zůstal bych doma. Vím, že mám málo zkušeností, chtěl jsem zkusit tábor, abych nějaký nabral, ale když jsem se doslechl o Yusovi… no nebyl bych idiot, kdybych to nezkusil?“

Uta souhlasně rozhodil rukama, ale nic neřekl.

„No, někdy je opravdu lepší jít rovnou do pustin, než se zdržovat v táboře,“ zamumlal Reiss a potutelně zabloudil pohledem k Rocovi. Ten očima uhnul s jemným úsměvem na rtech. I když s nimi Aitar pobýval skoro rok, stále mu občas unikaly narážky a vědoucí pohledy, pramenící z jejich minulosti.

Znovu se mu zastesklo po Yusovi.

„Dobře, tak… počkáš chvilku?“

Kammu pokývl a podal si kabát, aby venku nemrzl, přestože byl rozehřátý ažaž. Sotva se za ním zatáhla deska sloužící jako vstupní dveře, chytil se plavovlásek dlaní nad pasem a povzdechl si. „Co myslíte?“ prohodil skoro šeptem.

„Základ má, i když v něčem ne úplně dobrý,“ řekl Reiss. „Ale ta jeho odvaha a zápal se mi líbí.“

„Jako nouzovka, proč ne. Měl bych o něj sice strach, ale jak sám řekl, pořád je tady, takže si s démony očividně umí poradit,“ povzdechl si Uta. „Jako náhrada za Yusu… nevím.“

„Není to úplně ideální,“ přidal se i černovlasý se svým názorem, „ale otázka je, jak je tvárný. To že něco neumí teď, neznamená, že za rok nebude jinde.“

„Jenže za rok potřebujeme být jinde i my,“ vrátil mu Uta.

Reiss si založil ruce na hrudi. „Já ti řeknu, kde budeme bez Bó,“ rýpnul si zpátky a obrátil se na Rocu. „Co myslíš ty?“

„Přemýšlím nad tím, co jsme uměli my, když jsme šli prvně do pustin,“ opatrně se Roca protáhl a prsty mapoval bolavá žebra. „Je úplně jiný, než Yusa, má jiné reakce, jiný styl boje, ale hledat druhého Yusu je nesmysl. A i když není úplně nejzdatnější, souhlasím s Aitarem. Nevíme, kde bude za rok. Ale očividně se chce něco naučit, tak uvidíme, čeho bude schopný za dva týdny.“

*****

Když se Kammu dozvěděl, že za necelé dva týdny už s nimi má jít na démony, vypadal nadšeně a zároveň jako by ho ta představa vyplašila. Ale neváhal. Od rána vypomáhal v hostinci a každý večer chodil k hoře trénovat skoro do noci, především s Rocou, a snažil se dohnat vše, co mu chybělo.

Rozhodně ho nešetřili. Přestože měli na paměti, že Kammu není Yusa, a on jim to často připomínal svým naprosto jiným cítěním, chovali se k němu, jako by měl stejně zkušeností. Neměli ani příliš na výběr. Pokud by nevydržel, nemělo by cenu s ním ztrácet čas. A Kammuovi nezbývalo nic jiného, než se chytat, pokud si své, zatím stále nejisté, místo v chrámu chtěl udržet.

Aitar si povšiml, že mladíkovi už úsměv trochu opadl, ale přesto si minimálně před nimi ponechával svůj typický optimismus. On už byl občas vzteklý i za něj.

Především, když na něj měl Uta další poznámku. Nemyslel to zle, ani v nejmenším, přesto z Rocových úst zněly rady zcela jinak a Reiss si někdy dokonce i rád rýpnul, ale spíš jako by si během tréninků oťukával brunetův smysl pro humor a kde má své hranice.

Ale možná se jen nechal strhnout vlastní urážlivostí a faktem, že na způsob Utovy komunikace si ještě zcela nezvykl.

Yusa by mu řekl, že nad tím moc přemýšlí. Radil by, aby se Utovi více otevřel a přiměl ho udělat totéž. A možná by poznamenal, že ani on není ideálním rádcem.

„Ty dovedeš jednoho demotivovat,“ rýpnul si, ale snažil se o přívětivý tón.

„Jen se mu snažím pomoct,“ bránil se Uta s naprosto vážnou tváří, a uložil cvičný meč do stojanu. „A na rozdíl od tebe Kammu poslouchá, co se mu říká.“

Aitar se ohlédl po brunetovi za nimi a všiml si lehkého zardění v lících, které jistě nebylo chladem ani uřícením.

„Já tě taky poslouchám, abys věděl. To, že po tobě do detailu všechno neopičím, neznamená, že tě nevnímám,“ odvětil mu, ovšem už trochu ublíženě, ale žádné slovo zpět nepřišlo. Strážce se s tichým rozloučením vykradl ven, jako by vyklízel pole, než se strhne bouře. Aitar si povzdechl. Zřejmě nezvolil vhodnou chvíli k popichování.

Uta bral boj vážně a jeho rady, ať už k boji s meči nebo jejich údržbou, ho někdy uměly pěkně naštvat. Někdy to přišlo, protože se mu nedařilo, jak by rád, ale chtěl si na to v klidu přijít sám, místo okamžité pomoci. Jindy si nechtěl nechat mluvit do věcí, o kterých byl přesvědčený, že je dělá dobře a vyhovovaly mu. A nejednou ho vytočil zbytečný pocit, že se mu Uta chce předvést, jak je lepší. Často to však přišlo prostě z ničeho nic, i když by si radu rád vyslechl a poučil se z ní.

Věděl, že vztek pochází z něj samotného, z jeho vlastních nejistot a pochybností. Nemalou měrou také z tvrdohlavosti – kolikrát schválně něco udělal úplně jinak, jen aby se vyčlenil od toho, co mu říkali, jen aby ukázal, že to zvládne i sám a po svém? Nechtěl vypadat, že potřebuje vodit za ruku.

Tím spíš Kammua obdivoval a také mu trochu záviděl, že je schopný otevřeně přijímat rady a snášet jejich poznámky. Alespoň zatím.

„Máš ještě sílu?“ zeptal se a vystřídal se s Utou na pozici protivníka.

Kammu si promnul zápěstí a raději zakroutil hlavou. „Tohle bude chtít chvíli klidu,“ řekl a trochu s rukou zacvičil. „Nerad bych se zničil ještě před bojem s démony. Nevadí?“

Ať už jej ruka skutečně bolela, nebo se jen chtěl vyhnout boji a dalším radám, Aitar jeho přání vyhověl. Odložil cvičný meč a usadil se k ohništi. „Někdy je odpočinek nejlepší trénink, i když bych to neměl říkat.“

„Proč?“ pousmál se Kammu a podal si malou židličku blíž k němu i ohni.

Černovlasý pokrčil rameny. „Někdy mám pocit, že čím víc se snažím, tím je všechno horší. Když nedám hlavě prostor, aby si to přebrala, a tělu, aby si odpočinulo, prostě to nejde. Ale pak to vypadá, že nic nedělám.“

Z ticha si nedovedl přebrat, jestli s ním Kammu souhlasí, či ne. Možná nad jeho slovy jen přemýšlel.

Promluvil až po chvíli, ale z úplně jiného soudku. „Můžu se zeptat, proč Yusa odešel? Ne že bych chtěl vyzvídat drby, ale… no, třeba abych věděl, na co si dávat pozor.“

„Čekal jsem, kdy se na to zeptáš,“ tiše se Aitar zasmál, avšak poté mu úsměv ze rtů opadl. S povzdechem si přitáhl kabát blíž k tělu a založil ruce. „Čas nejde zpomalit, zastavit, ani nafouknout a Yusa má prostě i jiné závazky. Nebylo to pro něj snadné rozhodnutí, ale každý máme své priority.“

„Chybí ti tady…“ tiše Kammu konstatoval, než že by se ptal. Ačkoli se zrovna nekřenil na celé kolo, v unavených očích se mu úsměv přesto odrážel a zaháněl chmury, které černovlasému útočily na mysl.

Mlčky přikývl a po malém zaváhání pohlédl do rozjasněné tváře. „Nemůžu říct, že bychom se znali léta, ale jako by tomu tak bylo. Od chvíle, kdy jsme se poznali v mé první partě, jsme si kryli záda. Ať už se dařilo, nebo šlo všechno do háje, uměli jsme se podpořit, nebo teda hlavně Yusa mě. Věděl, jak na moje nesnesitelné nálady. Nakonec jsme společně došli i sem, díky štěstí a náhodě, že se Yusa znal s Rocou z dřívějška a potkali se v hostinci zrovna v době, kdy ostatní hledali Bó, a krátké meče přišly taky vhod.“

„Být ve správný čas, ve správným hostinci, je jedna z nejlepších věcí, co se ti můžou stát,“ zakřenil se Kammu. „Možná bylo Yusovi daný, aby tě sem přivedl. A svůj úkol splnil. Teď už je to na tobě.“

Ta myšlenka byla pro Aitara povzbuzující i frustrující zároveň. „V tom případě by muselo být daný i to, že sem přijdeš ty,“ řekl dřív, než se tím začal zaobírat a vytáhl jednu ze svých nálad.

„Možná,“ rozpačitě si Kammu prohrábl vlasy. „Jen se trochu se obávám, aby moje priority stačily, abych se s váma udržel,“ přiznal. „Jsem rád za každou radu, ale už i ty nevyřčený poznámky mě trochu hryžou. Za chvíli abych se před váma bál vzít hůl do ruky.“

„No, jestli se s námi udržíš, tak se připrav, že to bude stokrát horší,“ poplácal ho Aitar po rameni a vstal. „Běž se vyspat. A hlavně si už zítra nezapomeň s sebou vzít tu výstroj.“ Neřekl to nahlas, ale jeho děravá hlava mu začínala dělat větší starosti, než nedostatek zkušeností.

*****

Sledovali Kammua v boji s Rocou, podobně jako první den. Zdálo se, že některé rady už se mu pomalu dostávají pod kůži, ačkoli s opraveným držením a milionem myšlenek nedokázal být natolik pohotový, aby hladce odrážel plavovláskovy rázné údery.

„Začínám z toho mít lepší pocit,“ řekl tiše Uta.

„Potenciál tam je,“ přikývl Reiss, „ale musíme si zvyknout i my. Zítřek bude zkouškou pro všechny.“

„Nebuď tak nervózní. Stačí, že jsem já,“ uchechtl se Uta a uhnul před Reissovým drcnutím.

Černovlasý se sice díval především na boj, ale jejich špitání, smích a přátelská gesta mu nemohla uniknout. Dokáže se někdy s nimi také tak uvolněně bavit, aniž by uvnitř necítil zvláštní rezervovanost?

Obrátil pohled zpátky na Kammua, který se ani v nejmenším nenechal rozhodit útokem na nohy, a místečko v koutě, které by mělo být pro Bó velmi nevýhodné, dokázal využít proti Rocovi. Vzpomněl si na jednu z konverzací po tréninku, kdy mu povídal o hlídkách na lodi. Zřejmě mu průprava na rozbouřeném moři, vlhkých prknech a lanech pod nohama udělala dobrou službu, stejně jako zkušenost s bojem v malých prostorách.

Nakonec byl poražen, ale nedal se snadno.

Naštěstí si tentokrát nezapomněl přinést věci, které slíbil, a vyhnul se tak Reissovu mračení. Když však Roca vzal do rukou i vestu a začal ji kriticky zkoumat, možná trochu zalitoval, že je bral s sebou.

„Tohle jsi nosil na hlídky?“ zeptal se při pohledu na Kammuovu výbavu. Jeho výstroj působila nezvykle, ale zřejmě sloužila dobře. Dosud. Při bližším zkoumání se ukázalo, že skrz zpevněnou vrstvu muselo projít několik pejmaních drápů. O četných škrábancích nemluvě.

Aitarovi vyběhl koutek rtů nahoru, nebylo to tak dlouho, kdy nosil i více ‚bojem prověřené‘ věci.

Kammu přikývl s naprostou samozřejmostí. „Má to něco za sebou, ale ještě slouží.“

„Budeš potřebovat pevnější boty,“ řekl Reiss, „s tímhle bys brzy přišel o nohy. Půjdeme ve sněhu a nejspíš nás nečeká jen jeden boj.“

„Ty už vydržely i ledovou vodu,“ mávl Kammu rukou. „Nemusíte se o mně bát.“

„A bylo by taky dobrý při něm trochu vypadat,“ dal Roca ruce v bok. „Jestli tě má nějaký démon zabít, vždycky je lepší na sobě mít něco hezkýho.“

„Náhodou, tohle je docela… originální,“ oponoval mu Reiss. „Mně se to líbí. Má to patinu, jako by to už nějaký démon požvýkal.“

„Co mám, to mám,“ bránil se Kammu, „a do zítřka to stejně nevylepším.“

Roca se neskrývaně uchechtl. „To si jenom myslíš.“

Aitarovi už teď bylo mladíka líto, a raději zpovzdálí sledoval kolotoč, který se spustil. Než se Kammu nadál, měl v ruce malý nožík a brousek na zahlazení veškerých odrbaných hran, hadřík na vyčištění zbytků soli, usazených mezi záhyby kožených plátů, a také materiál na vyspravení poškozených míst i těch, která potřebovala vyspravit znovu.

Sotva se Kammu odebral do svatyně, kde měl pro svou práci více místa a především i více světla, Roca se tiše rozesmál. „Nepřehnal jsem to?“

„Jen ať si zvyká,“ pokývl Reiss. „Kromě toho, kdoví jestli si to zapamatuje. Vypadá sotva na patnáct, ale zapomíná, jako by mu táhlo nejmíň na osmdesátý rok. Z té jeho roztržitosti asi zešílím.“

„Ale jako oběť na rýpání se ti hodí, hm?“

„Ještě pořád můžu začít rýpat do tebe,“ vrátil mu blonďák. „Co myslíte vy dva?“

„Lidem se líbí. Na ženské ten jeho úsměv funguje jako magnet,“ konstatoval Uta.

„Což je dobře, alespoň je rozptýlí a nebudou tolik hysterické,“ přidal se Aitar. „Nebo se bojíš konkurence?“ trochu si do něj rýpnul. Užuž si myslel, že se měl držet zpátky, ale Uta se přeci jen zasmál.

„A co ty? Necítí se tvůj titul velkého milovníka otřesený?“

Aitar přesně věděl, na co naráží. Reissův a Rocův smích ho v tom jen utvrdil a kdesi vzadu se ozvalo štípnutí urážky. Rychle to však přešel. „Alespoň velký milovník nebude tolik zaneprázdněný. Pomocná síla se vždycky hodí.“

„Oh, co budeš dělat s tím časem navíc?“ podivil se blonďák.

„No, nejspíš budu poslouchat rady nejvznešenějšího mistra krátkých mečů,“ odpálkoval mu zpátky a potěšilo ho, že se Uta baví, i když to mohlo vyznít spíš negativně. I on sám se cítil uvolněněji. Možná si k nim cestu přeci jen najde.

„Nechceš v tom nechat Kammua samotného, co?“ poplácal ho Uta po rameni, ale poté už se vrátil k tomu hlavnímu. „Já jsem pro. I když zítřka se trochu bojím.“

Roca rázně přitakal. „To já taky. Něco mi říká, že to nedopadne nejlíp… Ale zkušenosti prostě nenabereš v tréninkový bedně. Základy má. Dokonce dobrou práci v nohách a rovnováhu. Zbytek chce čas. Vím, že všichni chceme to nejlepší, ale uznejme, že sami máme pořád kus práce před sebou.“

„To je fakt. Z pohledu Xerrských i Maremoonských strážců jsme vlastně pořád jen zajíci,“ uznal Uta.

„Je pravda, že s trochou talentu se může naučit bojovat každý,“ zauvažoval Reiss. „Ale málokdo má vůli na sobě tvrdě pracovat a ochotu dát do téhle práce vše. Zdá se, že Kammu má všechno.“

„A k tomu umí vařit,“ dodal Aitar. „Já jsem taky pro něj.“

Vydali se za ním do svatyně, kde ho našli sedět za stolem, soustředěně zamračeného nad vestou. Jeho tvář se ale rychle proměnila, sotva je uviděl.

„Asi mi to chvíli potrvá,“ uchechtl se.

„Nepřišli jsme tě popohánět,“ ujistil ho Reiss a pomohl mu s novými pláty. Plavovlásek si poté vzal do rukou masný hadřík a za chvíli se tmavě hnědá vesta leskla až do červena a vypadala téměř jako nová. „Tak, co na to říkáš?“ zeptal se hrdě.

„Nemám slov,“ rozhodil Kammu ruce. „Tam, z kama jsem, čím rozbitější, tím lepší. Někteří si dokonce schválně dělali díry do kabátů a odrbávali si výzbroj, aby to vypadalo, že už mají něco za sebou. Působili pak drsně a vzbuzovali respekt.“

Reiss se užuž nadechoval, ale Roca do něj zamračeně drcl. „To by se ti líbilo, já vím.“

„No co, když jsme ještě putovali v pustinách, fakt to na lidi fungovalo,“ bránil se blonďák. „A nezapomeň, že když jsem tě prvně viděl, byl jsi od bláta. A uprostřed města. V den vyhlašování. A tenhle,“ ukázal na Utu, „měl po sjezdu ze svahu gatě tak roztržené, že mu málem lezla pr-“

„To byly Aitarovy kalhoty,“ upozornil Uta, „a byly mi malé.“

„To byly…“ pokývl černovlasý, „ale rozhodně ne na zadku. Myslím, že lidi z osady na ten pohled doteď vzpomínají.“

Vlna smíchu se roznesla tréninkovou místností, především vzpomínkou na událost, která se zprvu zdála děsivá, poté skoro skandální, ale nakonec na ni vzpomínali v dobrém.

Ani Uta už si ze svého nešťastného pádu nic nedělal, a ostudu, která dle některých pohledů určitě ostudou nebyla, bral s humorem. Teď se však přestal smát a rozhlédl se po ostatních. Drobná pokývnutí mu stačila. „Tak alespoň vidíš, že se máš na co těšit,“ obrátil se na Kammua. „Pokud s námi budeš chtít po zítřejším doprovodu zůstat.“

Kammu podruhé přišel o řeč, tentokrát úplně, a Aitar objevil další druh úsměvu, o kterém tušil, že by mohl sloužit proti démonům stejně dobře, jako Bó.