Tohle bude hodně sobecký článek, ale přesto ho potřebuju napsat, pro zpracování toho, co v sobě mám, pro jakési uzavření... Asi bych ho ani nezveřejnila, ale vzhledem k tomu, jak moc mi pomáhalo čtení pocitů a osobních článků fanoušků po celém světě, hlavně během prvních dní, seberu odvahu a prostě na to tlačítko "publikovat" kliknu.
Je už to víc než týden, ale k sepsání článku jsem se přiměla až teď... Sice jsem ze sebe setřásala pocity na tumblru a po hodně dlouhé době i na twitteru, ale svým způsobem bylo snazší se vyjádřit v Angličtině - neustále mě rozptylovalo hledání ve slovnících, příručkách, kontroly na translatoru a celkové omezování sebe sama, jak zkrátit a zjednodušit to, co chci sdělit. Celé to bylo částečně odosobněné...
Teď mám k dispozici veškerou svou slovní zásobu, nejsem omezená ani počtem znaků, a přesto mi chybí slova, abych se k tomu vyjádřila jinak. Možná časem...
Když jsem se dozvěděla tu zprávu... všechno se se mnou zhouplo. V tu chvíli jsem byla v práci a nebyl prostor se sesypat. Asi bych se ale nesesypala, ani kdybych v tu chvíli byla o samotě - ta představa byla tak nereálná, že mi prostě nešlo uvěřit.
Jenže tu bylo oficiální oznámení. A veškeré posty na jakýchkoli sociálních sítích to jen potvrzovaly.
Musela jsem si dát panáka. Částečně na to, abych se trochu otupila, částečně abych si na Reitu připila.
Prázdnota ale nevydržela dlouho. Nevěřícnost, smutek, ano i jakási zlost, strach a starosti... to všechno se začalo mixovat a během dní se střídalo v prvenství.
Musela jsem neustále přemýšlet nad tím, co se stalo. Nedostali jsme ani nejmenší informaci a to mě drásalo. Protože jak by se něco takového mohlo stát jen tak...? Moje hlava to jednoduše nebyla schopná pobrat, a přestože jsem chtěla proud myšlenek utnout, pořád se valily další a další.
Když se ve mě jaksi usadilo uvědomění, že se z tohohle emocionálního kolotoče neprobudím, protože to opravdu není noční můra, ale skutečnost, přišel ten největší strach. A to o Reitu. Neřekli, co se stalo, a přirozeně člověk musí myslet na různé věci... K tomu Reitův poslední tweet, kdy už prostě musel vědět... Pořád si udržuju naději, že odešel bez bolesti, smířený a že ve svých posledních chvílích nebyl sám.
Nemůžu taky nemyslet na jeho nejbližší. Jsou věci, na které se člověk nepřipraví. Uvažovala jsem, jak na ně navíc působí, když vidí kondolence z celého světa. Myslím na ně a doufám, že mají čas a prostor na sebe navzájem, aby to mohli zpracovat a vzpomínat na Reitu s úsměvem.
Starosti mám samozřejmě o Rukiho, Uruhu, Aoie a Kaie. Nejen jako o členy kapely, ale i o lidi jako takové. Nezáleželo mi na tom, kdy přidají nějaký post na sociální sítě, vím, že všichni potřebují svůj čas, ale obávala jsem se toho, jak to nesou. Jedna věc je veřejně se vyjádřit, i když vím, že jsou jejich zprávy upřímné a jdou přímo ze srdce, ale potom ty chvíle o samotě... Uvažuju, jak moc prostoru vůbec mají na to, aby vše zpracovali.
Pořád přemýšlím nad tím, jestli měli čas se alespoň trochu smířit s tím, že to přijde... jestli měli čas se rozloučit. V jednu chvíli, když čtu jejich vyjádření, věřím, že ano, ale když to čtu jindy, nejsem si tak jistá.
Samozřejmě tu panoval strach i o the GazettE jako kapelu. Nicméně kluci se vyjádřili jasně - budou pokračovat. A je mi od začátku jasné, že to dokážou. Pro Reitu a jeho rodinu, pro the GazettE, pro Six Guns. A taky, že Reita bude s nimi.
Teprve po týdnu jsem schopná si znovu pustit jejich songy. Bylo to na mě prostě moc, jen to pomyšlení mě deptalo, a pak mě deptalo ještě víc, že hudba, která pro mě vždycky byla jako lék, by měla mít opačný efekt? Zároveň jsem se i sama za sebe styděla, že to nejsem schopná překonat a připadala jsem si, jako bych šlapala po tom, co vytvořili...
Ale včera jsem se vzbudila a Blinding Hope mi hrálo v hlavě. Úplně jasně a zřetelně, od samého rána, doprovázelo mě celým dnem. Asi znamení, říkala jsem si. K tomu dneska další vyjádření kluků, slova, která zasáhla cíl. Musím přiznat, že jsem na ně opravdu hrdá a jsem jim vděčná, že nás fans takto drží pohromadě, přesto jak těžké časy zažívají.
Dodali mi odvahu se obrnit a vylézt na Spotify, najít si je... Věděla jsem, že budu řvát jak děcko, ale co.
Pustila jsem si Chizuru, která mě k nim přivedla. Brečela jsem, ale konečně to byl ten léčivý pláč, ne záplava smutku, zlosti a strachu. Pustila jsem si Blinding Hope... a už je tu poslouchám přes tři a půl hodiny.
Jejich hudba stále pomáhá, inspiruje a dodává sílu a radost. I teď.
Nechci v tuto chvíli sepisovat článek o tom, co všechno pro mě the GazettE a Reita znamenají, Ráda bych se zmínila, ale je toho opravdu hodně a raději bych tyto věci psala právě třeba na výročí, nebo jako samostatný článek někdy v průběhu roku. Nemyslím si, že by to teď vyznělo tím správným způsobem.
S oznámením koncertu a se zprávami od kluků, které mi znějí smířeně a nadějně, jsem se trochu uklidnila. Vím, že to zvládnou a budou v pořádku, a doufám, že i Reitova rodina. A kdyby hrozilo, že ne, Reita jim určitě pošle sílu.
Vím, že tu the GazettE budou navždy a Reita s nimi.
A s tím, jak se fandom semknul a podporuje se, vidím, jaký na nás má Reita neustále vliv.
Nakonec připojím své myšlenky, které jsem sepisovala na tumblr, po návratu k rodičům, do pokoje, kde vlastně veškerá má závislost začala, kde mám ještě stále svou the GazettE výstavku, a kde mě asi poprvé doopravdy praštilo uvědomění.
(Ano, Reita mě přiměl sepsat nejdelší anglický text, jaký jsem kdy (ne)psala. Stydím se za ty chyby, kterých už teď dokážu i svým laickým okem vidět nespočet... Ale jsem mu vděčná, že mě kromě vyjádření sebe sama přiměl vylézt z introvertní ulity, překonat blok a reagovat na ostatní. A taky jsem si díky tomu uvědomila, jak jsem kvůli své neznalosti odtržená od světa. Dokázat porozumět tak úplně nestačí...)
Žádné komentáře:
Okomentovat