Soukromý večírek

18+

Reitu vzbudily nepříjemné zvuky linoucí se z chodby. Ztěžka a pomalu pootevřel víčka a uvědomoval si těžkost vlastního těla, spolu s bolestí zad ze spánku na tvrdé zemi. Ale ta nepředstavovala nic oproti tlaku, který vnímal za čelem.

Zvuky z chodby na chvíli ustaly, jen aby začaly nanovo. Zrovna teď, když byl přecitlivělý i na těžké dýchání, co slyšel vedle sebe, se musel někdo dávit a posunovat tím i obsah jeho vlastního žaludku směrem nahoru.

Zkusil se pohnout a tiše při tom zaúpěl. Těžkost z břicha zmizela a přesunula se na hruď, na kůži mu zanechala chladivé zpocené místo. S úlevou mu došlo, že se možná udrží a nepozvrací na místě.

Dlouze se nadechl, nedokázal myslet na nic jiného, než na sebrání veškeré své vůle, aby se odhodlal zvednout. Avšak cosi ho v tom začalo rušit. Docela příjemné doteky. Velká dlaň putující mu po hrudi a ohmatávající jeho prsní svaly. Zachvěl se, když pocítil letmé dráždivé pohlazení po bradavce, ale zároveň mu i toto nepatrné zachvění způsobilo v hlavě hotové vlnobití. Přinutil se lehce pootočit, jen tak pomalu, aby se z vln nestalo úplné tsunami. Jenže v ten moment přišlo něco zcela jiného.

Tvář měl teď doslova zabořenou v lesklých černých vlasech. Pohnuly se. Osoba vedle něj se trochu odtáhla a sotva zahlédl i dlouhé husté řasy, nepochyboval o tom, kdo se k němu tulí. A jakmile se hluboké, skoro černé oči otevřely, nemohl už ani doufat, že se mýlí.

Aoi se jemně pousmál. Přestože si připadal jako přeražený a podlaha jej tlačila i chladila, dobře vnímal teplo těla, ke kterému se tisknul. Nechtělo se mu ani hnout, ale poté co se jeho společnost začala vrtět, přiměl se pátrat po holé pevné kůži. Mířil na hruď za jediným cílem, ale ať pátral, jak pátral... tohle tělo neodpovídalo jeho běžnému vkusu.

Trochu se nadzvedl, aby se podíval, koho tu osahává. Chvíli zaostřoval, ale pak spatřil pevné břicho a svou ruku položenou na mužské hrudi. Podíval se nahoru a střetl se s nemilým pohledem Reitových mandlově hnědých očí a dle i jeho semknutých rtů se mu jeho počínání příliš nezamlouvalo. Alespoň na něčem by se teď shodli. Rychle ruku stáhnul a aniž by jejich oční kontakt přerušil, odsunul se kousek dozadu, kde ho zastavila noha konferenčního stolku. A pocítil ji přímo na holé kůži. Nezmohl se ani na promiň, ani na do prdele, ani na dobré ráno. Ticho v místnosti narušilo jen spláchnutí záchodu a měl pocit, že se asi taky půjde brzy vyzvracet.

Uru se vzbudil nahoře v ložnici natažený v nohách postele a v ruce stále svíral lahev. Sotva se posadil, zvedl se mu žaludek a málem sjel schody po zadku, jak spěchal do koupelny. Záchod byl sice hned vedle, ale vzal za vděk umyvadlem, dalších pár kroků už by nevydržel.

Bylo mu neskutečně zle, ale pokud lahev opravdu vypil celou sám, ani se nedivil. Sotva se ujistil, že ho žaludek alespoň na malou chvíli nezradí, zašel si do kuchyňky natočit vodu. Stačil mu malý lok a v mžiku objímal záchodovou mísu. Div že se odtamtud odvážil po několika dlouhých minutách vyjít.
„Ráno...“ zamumlal tiše, když viděl, že Rei s Aoiem jsou už vzhůru. Skoro se tím jediným slovem zajíknul. Přibelhal se z chodby křídově bílý, až na napuchlé červené oči a fialové kruhy pod nimi. Sunul nohu za nohou, jako by ani neměl sílu je zvedat, a cestou k oknu se opíral o všechno, co potkal. Nenašel odvahu odtáhnout žaluzie, i přes drobné mezírky cítil, jak se mu i nejslabší paprsky světla ostře zabodávají do očí. Přesto nemohl zabránit slunci, aby se nedostalo dovnitř, když okno otevřel. Usadil se na parapet a skrytý stále zataženým křídlem nasával čerstvý chladný vzduch. Nevšímal si zimy, ze které by mu za normálních okolností už drkotaly zuby, přijímal ji s vděčností za úlevu, kterou mu přinášela.

Pevné a ne zrovna příjemné sevření Kaie napůl probudilo. Než začal vnímat, bylo pryč a zanechalo jen rudý otlak na předloktí a tupou bolest v rameni, které se mu pod vahou zapření málem vyvrátilo z kloubu. Zbytek budíčku dokonalo světlo, až příliš ostré a to i přes zavřená víčka. Se zamručením si paží skryl tvář, jen aby ho vzápětí zalila i zima, ze které se roztřásl. Aby taky ne. Ležel natažený na gauči, ze kterého mu čouhaly nohy, a ledabyle zakrytý tenkou dekou. Pod ní už neskrýval nic.

„Zhasni to, zavři to...“ mumlal, zatímco se vrtěl, aby se dostal z nepohodlného poležení, a přitahoval si deku blíž k tělu. „No do prdele...“ vypadlo z něj, jen co si uvědomil, že je nahý. Tedy že je nahý, přestože není sám. Přiměl se posadit i přes tupé pulsování snad v celé hlavě, i přes protesty žaludku proti jakémukoli většímu pohybu.

„Asi tak,“ odvětil mu Reita, který už si z batohu donesl čisté tričko. Nezahřálo, ale aspoň skrylo fakt, že se k sobě s kytaristou tiskli téměř nazí. Ještěže měl aspoň ty boxerky a Aoi na tom byl s tepláky o něco líp.

Uruha mlčel. Jen seděl s opřenou hlavou a dlouhými prsty si přejížděl po čele.

„Hodíte po mně někdo alespoň triko?“ zamumlal bubeník. Obával se, že brzy vyklopí i to, co v něm není, a nerad by se při tom válel na zemi úplně nahý.

Starší kytarista se rozhlédl po zemi. Své kalhoty, které měl ten večer, našel pohozené přes sedačku. Kde se na něm vzaly nové, netušil. Vršek se však válel zmuchlaný pod konferenčním stolkem. Reita konečně našel své tepláky i včerejší tričko, náhodou při návštěvě záchodu a koupelny, a nevypadal na to, že by hodlal hledat další kousky něčích oděvů.

S povzdechem se tedy sám pustil se do pátrání. Vzhledem ke Kaiově strnulému posedu a nepřítomnému bolestnému výrazu nechtěl riskovat. A dle Uruhovy stále přítomné bledosti by v ten moment uklízeli po obou. Navíc se mu ani v nejmenším nechtělo sedět.

„Nah, tady za gaučem,“ vytáhnul kupu oblečení a i to malé ohnutí mu způsobilo úporné tupé tepání v hlavě. A také jisté bolavé strnutí v zadní části těla.

Kai po oblečení trhavě chňapnul s tichým, ochraptělým díky. Pomalu, až zdřevěněle si natáhnul tričko, roztřepal kalhoty a rozhlížel se po spodním prádle, které v oné hromádce chybělo. Ve svém stavu nad tím ale pomyslně mávnul rukou a vklouznul do tepláků naostro. Hlavně že při případném objímání mísy neztratí více důstojnosti, než je nutné.

„Jak je na tom Ruki?“ nadhodil Reita do éteru po další chvilce zmučeného ticha. A pak si uvědomil, že mu vlastně nemá kdo odpovědět. „Spal tady?“

Uruha mlčky ukázal prstem nahoru.

Ruki se vzbudil snad uprostřed noci, na zemi nad schody a s rukama přivázanýma k dřevěnému sloupu podpírajícímu strop. Kalhoty i boxerky měl stažené ke kotníkům. V první moment se hrozně vyděsil a v panice začal rukama zuřivě škubat, než mu došlo, kde je, a že se mu látka akorát silněji zarývá do kůže. Naštěstí ale byla hladká a alespoň jednu ruku si po chvíli snažení dokázal uvolnit. S uzlem na druhém zápěstí už si starosti nedělal, hlavně že si mohl jít odskočit, a následně se i opláchnout, aby se zbavil divného, ovšem pro něj už ne nezvyklého pocitu uvnitř a také následků na břiše a v klíně.

V ústech měl hotovou poušť. Chvíli tápal ve tmě, až na zemi narazil na lahev s Colou. Udělal několik hltů, a aniž by se obtěžoval lahev tahat sebou nahoru, vyšel zpátky po schodech a tentokrát zalezl do ložnice. Na jedné z postelí už někdo spal a tak se schoulil na druhou a během chvilky odpadl.

Když se vzbudil podruhé, venku už svítilo slunce a na druhé posteli zůstala akorát prázdná lahev od tequily. Otřel si od slin mokrý koutek úst a posadil se. Hned si všiml černé látky omotané kolem zápěstí a konečně rozeznal, že jde o kravatu. Ale přestože byla z luxusního klouzavého materiálu, držela jako čert. S tichým povzdechem marnosti vstal a vydal se dolů.

„Ah, ahoj,“ zamumlal na Kaie, kterého potkal pod schody. Odpovědi se mu nedostalo, ale neměl příliš síly nad tím uvažovat. "Dobré ráno," zkusil to podruhé tentokrát ve větší společnosti a s větším úspěchem. „Teda tady je zima...“

„Tak myslím, že už víme, kdo je na tom nejlíp,“ vydechl Aoi opřený o zeď, s rukama založenýma na hrudi. Reita seděl v křesle s ručníkem kolem krku a druhý si tiskl na čelo.

„Neřekl bych.“ Vokalista zvedl pravou ruku a zamával černou kravatou, která mu visela od zápěstí.

Kai se opřel o futra už s lepší barvou v obličeji a lahví Coca Coly v ruce. Prohlédl si Rukiho ozdobu, chvíli se snažil přemýšlet, ale pak se jen podrážděně zamračil. „Co se tady sakra dělo?“

„To by mě taky zajímalo,“ zaúpěl basista při vzpomínce na ranní tulení a při pohledu na Rukiho zápěstí.

Všechny zajímalo, co se dělo večer či v noci, ale stejnou měrou se toho báli a raději mlčeli. Na bolavou hlavu si občas při velmi pomalém a velmi zdlouhavém hrubém úklidu, kterým bylo bezduché odnášení špinavého nádobí do kuchyňky a odpadků do pytle, stěžovali, stejně jako na to, jak je jim blbě. Ale nikdo z nich se nezmínil o zatuhlých či bolavých tříslech, o problému se sezením či o divném pocitu v jistých partiích. Jen se letmými pohledy plnými obav mlčky poměřovali.
Alespoň dokud mezi odpadky pohozenými u stolu nenašli i kondom. Použitý.

Reita se zarazil v pohybu. Sahat na to nehodlal, ale nechat to tam válet... Uruha, když zvědavě nahlédl, co ho tak zaujalo, ztratil i zbytek barvy. „Já to nechci vědět,“ zašeptal a radši před tím zavřel oči.

Zato Aoi zrudnul i s ušima. Doteď doufal, že ta lahvička s průhlednou tekutinou, byla mýdlo. Nečetl název, jen otočil pumpičku, aby se uzavřela, a schoval lahvičku do bedny k ostatním věcem na odvezení. Nehodlal se k ní v myšlenkách vracet, raději na ni ostatní neupozorňoval. Třeba celá věc nějak vyšumí... třeba se bude moct dál obelhávat, že se tím zadkem jen několikrát o něco narazil. Opakovaně.

Ruki si vzpomněl na své noční probuzení. Naprázdno polknul. Bez jediné poznámky prezervativ zmuchlal do sáčku a přidal k ostatním odpadkům. Všiml si přitom Kaiova vytřeštěného pohledu na malý pytlíček s neznámým sypkým obsahem. Otevřený a napůl prázdný. Vedle něj stála sklenice s průhledně matnou tekutinou uvnitř.

„Ty myslíš...“

„Vím.“ Bubeník se natáhl do malé taštičky s Black Moral logem a vytáhl z ní dva stejné sáčky, ovšem prázdné. Dolehlo na něj svědomí, to on si vzal od kamaráda tuhle látku, nechal se ujistit, že je to bezpečné a jen budou trošku veselejší, aniž by překročili zákon. „Neměli jsme to dělat. S tím pitím dohromady... divím se, že nám není hůř.“

„No, já si nevybavuju-“

„Všichni si nic nevybavujem, jestli ti to ještě nedošlo,“ syknul Kai, ale ke hněvu měl jeho projev daleko. Na to se cítil příliš zle.

„Teď sis ale očividně na něco vzpomněl,“ ustal Reita v pohybu a sledoval ty dva u linky. Všichni se zastavili. Snažili se pátrat v paměti, ale zatím našli jen pár neurčitých úryvků. Spíše pocitů a domněnek, než skutečných vzpomínek.

Kai mlčky pokývnul.

Reita si nevědomky nervózně okusoval ret. „Začínám mít strach.“

„Já už se bojím,“ přidal se k nim černovlasý. Víc nepromluvili, dokud místnost nepřivedli zpátky do obyvatelného stavu a zmučeně nepadli na gauč a do křesel. Kéž by měli čas vyspat se z téhle kocoviny. Jenže odpoledne museli chatu předat zpátky pronajímateli.

Tiše pocucávali Colu, Kai a Reita stále s obklady na čelech. Uruha měl v tváři přívětivější odstín bílé a nepřítomně si mnul zátylek. Aoi nenápadně poposedával smotaný na křesle. Když se na ně Ruki díval, opravdu si připadal, že je na tom ze všech nejlíp, tedy aspoň co se týkalo kocoviny.

Věděl, že to s někým z nich musel udělat. Nebo spíš si někdo vzal jeho. Mlčel, strachem, především když se po očku podíval na Uruhu. Ta kravata, kterou měl svázané ruce, byla jeho. Navíc oba spali nahoře. Jenže když mu oči přejely od Uruhy k Reitovi... málem by se dal do breku. Jestli ho podvedl...

Reita raději ani nechtěl myslet na kondom, který dneska viděl. V duchu se modlil, aby ho skutečně viděl poprvé. Vůbec se neodvážil pohlédnout Aoiovým směrem. Když si vybavil, v jaké pozici se ráno probudili, na zemi, a jen kousek od té věci...

Jako by Aoi tušil, na co myslí, raději se na něj taky nedíval, ani na vteřinku. Stále víc na něj doléhalo svědomí. A bolavý zadek.

„Dobře, tak klíče musíme předat za necelé čtyři hodiny,“ ujal se slova Kai, stále ještě s pocitem viny. „Z nejhoršího jsme uklidili, ale pořád toho dost zbývá. Uklízečku jsme sice zaplatili v nájmu, ale nemusí tu po nás zůstat všechno.“ Po nálezu jednoho kondomu se chystal rozebrat pohovku i křesla, aby tam toho náhodou nezůstalo víc. „A co se týče včerejšího večera a noci...můžeme to nechat vyšumět a dělat, že se nic nestalo. Jen mi něco říká, že každý z nás něco v paměti vyloví. Nechám to na vás. Já už toho zpackal dost.“

Čekal na jakoukoli reakci. Deset vteřin, dvacet... vzhledem ke stavu, v jakém se nacházeli, i on sám vnímal čas jinak a dal jim dost prostoru se rozhodnout.

I přes strach a zaprášené svědomí se odhodlal promluvit vokalista. „Zkusíme to dát dohromady. Třeba se opravdu nic nestalo. A pokud ano, ať to tady i zůstane a neřešíme to později.“

Mlčenlivé pokývání muselo stačit jako souhlas. Jenže se nikdo neměl k tomu, aby začal se svěřováním.

„Začnem s čímkoli,“ složil si Kai nohy pod sebe na sedačku. Po dlouhé odmlce uznal, že se Ruki s mluvením vyčerpal, a ostatní určitě nezačnou. „Fajn. Já... v hlavě mám nějaký křičící hlas.“

„Slavili jsme. Pili jsme a dávali si kdoví co, jasně, že jsme řvali,“ zakroutil basista hlavou.

„Um, já mám na mysli trochu jiný druh řevu...“ propálil ho bubeník pohledem a pak i ostatní, aby se ujistil, že chápou, co tím má na mysli. „Akorát si nevybavím, čí byl.“

Mladší kytarista pokývl. „A já už si začínal myslet, že jsem se zbláznil. Ale taky mám takovou utkvělou myšlenku, že tu někdo dost vášnivě... no, vzhledem k tomu kondomu asi nejsme tak úplně vedle.“ Naprázdno polknul a povzdechl si. „No aspoň že nechraptím, jinak už bych byl nervózní.“

„Já si naposledy pamatuju, jak jsme tančili,“ zamumlal vokalista, aby na chvíli odpoutal debatu od kondomu. „Skákali jsme po gauči a tady kolem jak sjetí.“

Nikdo neřekl nahlas, že nejspíš byli sjetí.

„Aspoň už vím, od čeho mám modřiny na noze, někdo mě shodil z gauče...“ Úporně přemýšlel, aby ze vzpomínek vytáhl víc. Věděl, že je tam víc. Pomaličku se mu jednotlivé díly začaly slévat a vytvářet rozeznatelný obraz.

Tančili, pokud se to tedy dalo nazvat tancem, na jednu z K-popových písní, kterou se mu podařilo i proti protestům protlačit na společně vytvořený setlist. Dokonce si při trsání zpíval i text. Tahal přitom Uruhu za kravatu, kterou se mu neustále snažil ukrást, ale kytarista se zatím úspěšně bránil. Při jednom z dalších pokusů o krádež cítil něčí ruce, které ho z gauče stáhly... Reita. Zarputile ho od sebe odstrčil, jestli ho chce zabít. Vzápětí chvíli trsal s ním, ale pak už to blonďák nevydržel a musel píseň přepnout. Ruki se urazil a šel se napít. Viděl tam Kaie, jak si lžičkou sype prášek do sklenice, s jiskřičkami v očích a slovy, jaká to bude jízda. Rozřehtal se, až se málem počůral, když spatřil Reitu s Aoiem, jak skoro brečí smíchy, když do sebe v rytmu narážejí zadky. Nakonec ho černovlasý plácnul se slovy: „To je materiál, hned bych si dal říct.“ Stále slyšel matně jeho zavrnění, hlavně protože se v duchu ušklíbal, že tenhle materiál patří jemu.

Začala hrát pomalá píseň a trochu na něj přišla opilá únava. Uruha se mu opět jakýmsi způsobem připletl do cesty a Ruki opět zavětřil velmi příjemnou vůni. Přistihl se, jak vyzvídá, co používá za parfém. Na tváři si vybavil teplo jeho těla, když mu zabořil nos do hrudi... a pak ho kytarista objal a najednou se kolébali v pomalém rytmu.

Zdráhavě ze sebe vokalista soukal slovo za slovem. Tušil, kam tohle celé míří.

Za to Uru jako by si v ten moment oddechl. „Tak už alespoň vím, proč mě tak strašně bolí za krkem,“ promnul si znova namožené svaly, „bodejť by ne, když jsi mě tahal za kravatu jako na vodítku. Akorát si nevybavuju, že bys mě tahal za vlasy... takže ještě jedna záhada zbývá.“ Očima rychle těknul k Reitovi. Zhruba si vybavoval části večera, o kterých Ruki mluvil, stejně jako si vybavoval basistovy kyselé výrazy. „I když možná jsem si je chtěl sám rvát, co já vím...“ zamumlal. Anebo se porvali? Nicméně ho nic nebolelo tak, aby to naznačovalo rvačku.

Reita se napřímil a pohledem sjel Rukiho i Uruhu. „Když o tom tak mluvíte, na pár momentů si z toho vzpomínám. A jsem si stoprocentně jistý, že jsme se my dva pohádali,“ zaměřil se speciálně na kytaristu. „Možná jsem byl při té hádce i trochu kontaktnější?“

„Tomu nevěřím. Pokud bys byl, jak říkáš, kontaktnější, jsem si jistý, že bych měl minimálně zlomený nos.“

„Pokud tě za ty vlasy nevytáhl ze země...“ pípnul Ruki ochraptěle. Ačkoli jej zaplavovalo horko, na kůži mu naskákala husina. Jestli se skutečně pohádali, muselo to být kvůli němu. Co když je při tom Reita přímo načapal? Co když... Párkrát zamrkal, aby rozehnal slzy strachu. Zapadalo mu to do sebe. Proč jinak by se vzbudil přivázaný? Jenže jestli se Uruha s Reitou začali hádat, snadno ho tam mohli zapomenout...

„Ru-chan?“

Netroufnul si na basistu pohlédnout, ale když zaslechl jeho hlas, tak milý a starostlivý, svezla se mu po tváři preventivně proviněná slza.

Pořádně se vydýchnul, než se odvážil pohlédnout nejdřív do jeho tváře a pak krátce i do ostatních. A spustil. Přiznal, jak se v noci vzbudil. „A jestli jste se s Uruhou opravdu pohádali a já měl jeho kravatu...“ dodal svou domněnku, než ho zradil hlas.

Reita zalapal po dechu. Nejenže Ruki poprvé v podstatě přiznal jejich vztah, ačkoli o něm všichni věděli, jen se o tom nikdy nahlas nebavili a nerozebírali, co všechno spolu dělají a jak až vážný jejich vztah je. Ale jedním dechem k tomu přiznat nevěru? Nedokázal začít nadávat, když viděl Rukiho zdrcený výraz, a nedokázal říct půl slova, když si jeho domněnky začal skládat. Co když má pravdu?

Kytarista seděl jako zaražený. Přebíral si v hlavě, co Ruki plácá, přeměřil si pohledem jeho i basistu, a vůbec mu to nedávalo smysl. „To jako že bych tě tady znásilnil?“ řekl příkřeji, než zamýšlel.

„Dobře, vím, že jsme spolu blbnuli, ale... oh...“

„Co oh?!“ začalo v Reitovi vřít.

„No, s někým jsem se líbal... to je pravda...“ vysoukal ze sebe Uruha. Vokalista to už nevydržel, zvedl se a vyrazil na vzduch. Cestou nabral na skříňce cigarety, ať už byly číkoli.

Reita chvilku váhal. Má si poslechnout Uruhovy střípky paměti, nebo jít za svým partnerem? „Sakra...“ syknul. Vstal a šel za Rukim. Zpoza prosklených dveří si všimnul, že má na sobě jenom tenkou mikinu, na kterou bylo venku příliš zima.

Ruki už si ani nepamatoval, kdy kouřil klasické cigarety místo elektronických, ale hlavně, že mu poskytly kýženou útěchu. Chlad ani nevnímal. Nemohl přestat myslet na to, jestli se skutečně s jejich kytaristou vyspal. Cítil by se příšerně vůči Reitovi. A co by cítil vůči Uruhovi, nad tím přemýšlet ani nechtěl.

„Nachladíš se,“ vyrušil ho starostlivý hlas a ramena i záda mu přikryl hřejivý kabát. Kolem zad se mu ovinula paže a snažila se ho tisknout k muži, který se posadil vedle něj. Nenechal se.

„Co když to tak doopravdy bylo?“ vydechl obláček namodralého kouře.

Reita v první chvíli mlčel. Nevěděl, jak by se cítil, zatím bylo všechno v příliš teoretické rovině. Možnost, které se děsili, se přímo nabízela, ale opravdu se to tak stalo? „Už bychom s tím nic nenadělali,“ odpověděl prostě.

„Kdyby mi bylo dvacet, budiž. Ale ve čtyřiceti se ztřískat a takhle ujet?“

„Nevíme, jestli se to doopravdy stalo,“ snažil se ho utěšit.

„A pokud ano?“

Mlčky si povzdychl. Pokud ano... „Mohl bych za to stejnou měrou. Co bych to byl za chlapa, kdybych si neuhlídal, co je moje?“ tiše se uchechtl. Kéž by si dokázal vzpomenout na víc věcí, než jen pár útržků. Věděl, že šel nahoru do schodů, ale proč by tam šel, když měli všechno dole, a proč by tam nezůstal, kdyby tam chtěl spát nebo dělat něco jiného?

Vokalista by ho dříve hned uzemnil, že není dítě, aby potřeboval hlídat, ale teď si rýpnutí rozmyslel.

„Ty si z toho víc nevybavuješ?“

Potáhl z cigarety a zahleděl se na bledou, bezmračnou oblohu. „Pamatuju si, jak jsem zakopával do schodů. Ty modřiny mám určitě z toho, ne z gauče. Měl jsem takový neurčitý pocit, že jsem tam nechtěl, ale čím víc nad tím přemýšlím, určitě jsem se musel i bránit. Neřekl jsem to před Uruhou, abych to ještě nezhoršil, ale myslím, že mě musel přivázat z určitého důvodu, ne jako zpestření. Když zavřu oči, vybavuju si prudké světlo, bezbrannost a že si mě někdo chce mermomocí vzít. Ten stisk byl hodně pevný. Všechno je zastřené, ale pár momentů mám jasnějších. Jeden z nich je i ten, že jsem se poddal. No a vzhledem k tomu, co jsem měl na sobě i na tričku, jsem musel být i dvakrát, takže nakonec...“ pokrčil rameny. „Nevím, kdo to udělal, ale určitě se to stalo a nakonec jsem si to asi i užil. I když ještě teď cítím, že to neproběhlo zrovna něžně.“

V Reitovi zamrazilo. Tolik se staral o to, aby Rukimu neublížil za žádných okolností, a teď se jednoduše ožere a dovolí, aby si ho někdo vzal a možná ho i zranil? Ještě k tomu někdo z jeho nejbližších? Možná nebyl příliš dobrý nápad se rýpat v událostech onoho večera. Teď si bude všechny poměřovat a odhadovat, kdo to mohl být. A navždy vůči němu cítit jistou dávku odporu.

Uruha se skutečně nabízel, jenže pokud by je načapal... „Pokud bych tě s někým takto viděl, rozhodně bych ho zabil,“ řekl i nahlas. „A Uruhu by nebolelo jen za krkem. Ty vlasy bych mu do jediného vyškubal,“ přiznal. „Ale opravdu nerozumím, proč by ses mu bránil, když ses k němu tak lísal.“

Ruki pokrčil rameny. „Nevím. Možná mi došlo, že by to bylo přes čáru?“

„Kluci, pojďte dovnitř,“ houkl na ně Aoi skrz pootevřené dveře. „Uru si něco vybavil.“

Když přišla řeč na sex, Uruha ani v nejmenším nepochyboval, že s Rukim nespal. Dokázal si toho vybavit hodně, alespoň si to myslel, toto by si přece musel taky pamatovat. Nebo ne?

Jenže slůvka o znásilnění mu rozsvítila pomyslnou žárovku. Někdo se o tom během večera zmiňoval. Tápal v mysli, snažil se přesvědčit paměť, aby ze sebe vysypala svá tajemství. Dlouho marně, snad hlavně díky neustále rozvlněnému žaludku, ve kterém mu sice kručelo, ale stále se neodvážil do něj poslat nic kromě Coca Coly. Po chvíli k ní přidal alespoň suché toasty.

Trochu nevychytal přistání zpátky do křesla a rozkašlal se, jak mu při dopadu zaskočilo. Ovšem když vzápětí zalapal po dechu, mělo to i jiný důvod. „Ale ne...“ vydechl a vytřeštil oči na Kaie.

„Co sis vybavil?“

„Na to se mě ty radši ani neptej...“ sjel mu dolů po triku k teplákům a nakonec pohled rychle upřel na svou svačinu. „Jinak se asi znovu pozvracím.“

Bubeník se s požitým alkoholem zdál velmi tulivý. Uru nemohl přehlédnout, jak zaujatě sledoval Aoiovo smyslné vlnění, div neslintal, a nezdráhal se k němu přijít blíž a začít mu ty úzké boky osahávat. Černovlasý se v první moment široce, zářivě usmál. Snad i chtivě. Sám se přitiskl ke Kaiovi a dlaněmi mu putoval po hrudi a jeho obličej se stal hotovým plátnem, na kterém se dalo přesně vyčíst, co pod rukama cítí. Rentgenovým pohledem ruce následoval, dokud nedošel k obličeji. Bubeníkův toužebný pohled a dravé přitáhnutí si jeho boků proti svým Aoie naprosto probral. Celý rozhozený sáhnul po plechovce piva a udělal několik pořádných hltů. A jako by se snad Kaie bál, nebo možná sám sebe, odsunul se od něj za sedačku a chytnul se jí. Pevně, doslova do ní zatnul nehty.

Mladší kytarista to pobaveně pozoroval, ale pak mu pohled zastínil Kai. „Taky se bojíš, že tě znásilním?“ uchechtl se a nalepil se na něj. Uru to bral jako legraci, rozvláčněný alkoholem, možná i něčím jiným. Obtočil mu ruce kolem krku.

„Můžeš si troufnout,“ rozesmál se. Ale nečekal, že to bubeník vezme doslova a najednou na svých rtech cítil ty jeho. Záda mu podpírala horká dlaň a druhá mu putovala po těle, které... překvapivě reagovalo. A to velmi kladně. Chtěl se bránit nebo nechtěl? Co na tom sešlo, jeho potřeby zůstávaly dlouho opomíjené a teď... teď by se mohly nasytit. Že je Kai muž? To mu v nejmenším nedocházelo. Sotva že mu oplácel dychtivé polibky, které by mu musely zamotat hlavu, pokud by se mu už dávno netočila. Ať to udělá, ať ho třeba znásilní. Ale ať to udělá hned.

Možná mu to dokonce řekl i nahlas. Cítil prudký náraz měkkých matraček a prsty zarývající se mu do stehen. Dotýkal se ho někdy vůbec někdo takovým způsobem? Lapal po dechu pod kousavými polibky, které se sunuly od kolen stále výš. Kdy mu vlastně spadly kalhoty?

A pak to přišlo, nával slasti, pod kterou se vzpíral, ačkoli ho silné ruce držely pevně za boky na místě. Kousal se do rtu pod pomalými tahy úst, obratný jazyk ho nutil vzdychat, jestli při tom vyslovoval jeho jméno, kdo ví. Zmítal se vlivem intenzivních pocitů, chvílemi až příliš intenzivních, ale stále pevný stisk mu nedovolil příliš uhýbat ani vycházet vstříc.

Uvolnění ho zasáhlo rychle a jako smršť, která jen tak neustala. Trhal sebou a protestoval, když Kai nepřestával laskat přecitlivělou špičku a donutil ho k dalšímu škubnutí. Ani mu v tu chvíli nedocházelo, že musel vše spolknout.

Ještě se ani nevzpamatoval, když se bubeník posadil vedle něj a opět si uzmul jeho ústa. Jako loutku jej přiměl vstát a stáhl ho na sebe. Hladil jeho zadeček, s tichým smíchem se prsty dotknul i dál.

„Máme s sebou všechno, můžeme se bez obav pobavit...“ zašeptal. Uruha však jeho slova sotva vnímal, tělem mu stále proudila slast a uvolnění, vezl se na té příjemné vlně a nechal se ovládat. Když mu Kai řekl, aby mu sundal tričko, udělal to. Nechal si svléknout i svou košili. Nepřemýšlel nad tím, kdo je kolem, ani co se děje.

Uvědomovat si začal, až když před ním Kai seděl bez kalhot i bez boxerek a tlačil mu hlavu do klína. Teprve tehdy mu jakýsi hlásek začal našeptávat, že bubeník je vlastně muž, a že něco takového nikdy nedělal a ani příliš nestojí o to s tím začínat. Přesto jeho mužství uchopil do ruky, poslušně otevřel ústa a pomalu jej začal sát. Pro Kaiovy potřeby příliš pomalu.

Najednou mu vše začalo dávat smysl. S nepřítomným pohledem a výhní ve tvářích si znovu promnul krk a prohrábnul vlasy na zátylku. Cítil, že na něm všichni visí pohledem, dokonce už i Reita s Rukim. Jistě si museli všimnout, jak postupně rudne. Přesto jako by očekávali tragédii, nepromluvili ani slovo, a vydrželi, dokud se nedal do řeči sám.

„Myslím, Ruki, že můžeš být klidný. I ty, Rei,“ zamumlal. „Já večer skončil jako první. Hned potom, co mi to Kai udělal pusou a pak po mně chtěl totéž, jsem se odebral nahoru s flaškou tequily a s tou se tam i ráno probudil.“

Bubeník se při těch slovech napřímil. Nevěřícně si kytaristu poměřil pohledem, zapátral v hlavě... a obočí mu vystřelilo až pod ofinu. „No jo, máš pravdu... ta stehna a neposedné boky si pamatuju,“ mlsně se zakřenil, jako by se to chystal udělat znovu. „Ale bohužel si pamatuju i to, jak ses poblil. To si dovolím brát jako urážku.“

„Urážku?“ bránil se Uruha. „Tahal jsi mě za vlasy a tlačil mi hlavu... víš, kam.“

„Pořád si nemyslím, že by to bylo tak nechutné.“

„Uvědomuješ si, jak je... ta tvoje věc... vůbec velká?!“ Vypálil to ze sebe a až pak po očku sledoval, jak se Aoi víc skrčil v křesle, jak Ruki nestačí vyjeveně zírat a Reita se vedle něj snaží nesmát.

Kai se hrdě zatetelil a pohodlněji uvelebil na matračkách. „To samozřejmě vím, ale zas takovou anakondu z něj dělat nemusíš, i když tohle beru jako lichotku. Měl bys být poctěn.“

„Mám citlivý dávivý reflex!“ zavrčel kytarista.

„Možná byl tak uchvácený a poctěný, až z toho blil duhu,“ odkašlal si Reita a otřel si slzy ze zadržovaného smíchu.

„Tvůj citlivý dávivý reflex mi asi do smrti znechutil tacos...“ vydechl Aoi. „A neptejte se mě, jak to vím. Dobře, ten sáček jsem mu podal já, aby to neskončilo na zemi. Nic jiného po ruce tak rychle nebylo.“

V místnosti nastalo absolutní ticho. Až pak se Kai odvážil zeptat: „To znamená, žes tam celou dobu byl?“

Ovšemže tam byl, uvědomil si vzápětí. A na rtech se mu usadil další mlsný úsměv, ale tentokrát o mnoho spokojenější. „Pověz, copak si z toho pamatuješ?“ Tón, jakým se ptal, zněl tak vábně, až působil zlomyslně. Spolu s dravými jiskřičkami v očích a úsměvem skoro vzbuzoval strach. Věděl něco víc.

Starší kytarista se však lehce usmál. „Naštěstí skoro nic,“ řekl s klidnou tváří. „Jenom tvoje šmátravé pracky, dobývání Uruhy, které jsem opravdu vidět nemusel, ten tvůj kouzelný lektvar, a pak jak Uruhovi držím sáček. Ani radši nechci vědět, co mě za váma přitáhlo zpátky.“

Klid, s jakým Aoi mluvil, bubeníka zarazil. Vypadalo to, že si nic nevybavuje, možná jen zatím? Třeba taky potřebuje naťuknout, aby mu hlava začala pracovat. Přesto... to, že si nevzpomněl hned, se velmi dotklo jeho ega.

„Vážně si nepamatuješ nic?“ založil ruce. „Copak tě nenapadla otázka, proč si nemůžeš od rána normálně sednout?“

Ruki se zakuckal, až mu Cola vyletěla nosem. Jenže pak si dal jedna a jedna dohromady. „To by vysvětlovalo ten kondom. Kdo jiný by se bez něj neobešel.“

Černovlasý zrudl jako rajče a nezmohl se na slovo. Nechtěl přemýšlet, ani vzpomínat. Raději se ani nedíval na ten záludný pohled a úsměv, naznačující, že Kai si toho vybavil dost. Ne, ne a ne.

Existovalo jedno řešení, které by mu mohlo celou věc potvrdit. Zašel si pro peněženku a nahlédl do kapsičky... Prezervativ v ní chyběl.

V basistovi zatrnulo, ale nedal na sobě nic znát. Pokud byl Kai schopný oblbnout Uruhu a dokonce DOKONCE i Aoie... Co když si dovolil i na Rukiho? Vzhledem k jeho choutkám by svázané ruce byly jen slabým odvarem, možná i rutinou. Navíc by měl dost síly, aby ho odtáhl i přes protesty. Někoho jako on by ty protesty naopak vzrušovaly a podněcovaly, aby zašel ještě dál.

Nervózně si začal okusovat rty. Nechtěl si to připustit, snažil se nemyslet na to, že jeho milovanému Rukimu někdo ublížil, jenže tohle se víc než nabízelo. To už by mu byl milejší Uruha. Při představě, jak Kai může být dravý... Očima k Rukimu doputoval a nenápadně si ho přeměřoval, zdali je skutečně v pořádku.

„To si opravdu nevybavíš ani ň? Nechtěj, abych si to vzal osobně.“ Kai už se začínal i trochu mračit. Pokud s někým spal, dobře se postaral o to, aby byl nezapomenutelný. Tady sice hrál roli i alkohol a další srandičky, ale i tak. „Zkus se soustředit.“

„Děláš, jako by sis ty dokonale pamatoval každý detail,“ prskl Aoi.

„Každý detail ne, ale snažím se pídit po těch momentech, které se mi vynořují. A skládají moc hezký obraz.“

Plné rty, které se k jeho ústům tiskly tak náruživě a vášnivě, že jim taktak stíhal. V první moment ho naprosto odzbrojila Aoiova iniciativa. Začal si, to ano, musel se trochu víc snažit, aby kytaristu udolal, jenže pak jako by odlétla ta správná jiskřička a založila v něm požár. Aoi byl očividně rád dominantní, ale v jeho zkušené náruči se nakonec ukázal i správně tvárný. V omámení touhy, i něčeho jiného, se mu poslušně poddal. 
     Pamatoval si to zatmění před očima, když do něj pronikl. I to jeho slastné zasténání a jak se Aoi prohnul v zádech. Nakonec pod ním klesl na zem zcela, jen se za ním občas ohlédl, aby dosáhl na spěšné, dychtivé polibky. 

Nemohl mu nic vyčítat, sám si nevzpomněl na víc, než několik obrazů, ale že stály za to. Vymazat tu slastí zkřivenou tvář a nádherně znějící hlas nemohl ani alkohol, ani dryáky. Připomněl si i proč má namoženou ruku, když si s dalším obrazem vybavil, jak mu ji provlékl pod zpola nadzvednutým tělem, zatímco si jej bral zezadu na zemi.

Aoi protočil oči nad tím, jak jeho směrem Kai pohazoval obočím. Tohle bude mít na talíři dalších dvacet let. On, který tak vehementně prohlašoval, že není gay, a najednou dá největšímu zvrhlíkovi v kapele.

„My šli taky s pravdou ven,“ upozornil ho Ruki. „Když upřímnost, tak všichni.“

Aoi si odkašlal a objal si kolena. V křesle se už krčil tak, že by se ho málem dalo přehlédnout. „Obraz nahého a vzrušeného Kaie, kterému se pozvracela a utekla oběť, není zrovna to, co bych rád lovil v hlavě,“ zamumlal. „I když se snažím, jak chci, vidím jen útržky. Kai a jeho nadržený pohled. Kai, který do sebe leje pivo a vůbec neřeší, že si tu chodí nahý. Zkoušel to na mě. A... na zemi se točila lahev... my jsme museli hrát flašku.“

„Ah... na tu bych taky zapomněl.“

„Nemusíš se namáhat vzpomínáním, beztak jsi mi dával prasácké otázky.“

Kai mlčky rozhodil ruce. Na to nemohl nic říct, určitě to byla pravda, i když si nevybavil ani jedinou. 

„No a...“ Promnul si spánky, ale vůbec to nepomáhalo. Nedokázal si vybavit nic konkrétního. „A-asi jsme se líbali. A nejspíš... nejspíš fakt došlo i na víc.“ Párkrát zamrkal, nebyl si vůbec jistý tím, jestli záblesky Kaiova nahého těla a tváře tak blízko té jeho vycházejí z jeho paměti, nebo jsou výmyslem jeho představivosti. Stejně tak jistý pocit, že na něm někdo ležel, nebo ho mačkal, nebo... všechno měl příliš zastřené.

„To si piš, že došlo. A vzhledem k tomu, že si i Uruha vybavuje jistý vášnivý křik, jsi u toho musel zpívat jako zlatem placená štětka.“

„Uruha si bohužel vybavuje i to, jak jsi Aoie zalehl vedle gauče... Radši už mlčte, nebo se půjdu znova opít a budu doufat, že mi to přemaže mozek,“ ozval se kytarista.

„Tys nás viděl, jak...?“

„Jo, protože jsem zoufale chtěl tequilu a ta zůstala na stole. Neměl jsem si pro ni chodit. Rozhodně jsem nepotřeboval vědět, co by se se mnou stalo, kdybych neodešel.“

„Dle tvé reakce bys jistě mé přednosti neobdivoval tak, jako Aoi,“ zamručel Kai. To dopadl. Jeden kytarista nevděčnější než druhý. Jeden má výhrady oproti jeho výbavě, druhý si ani nepamatuje, že mu věnoval svou péči.

Aoi se studem málem vsáknul do potahu.

„Dobře. Po tomhle už mám taky tmu, takže pak muselo přijít až ráno,“ pokrčil bubeník rameny.

„Tak, to by bylo,“ oddechl si Uruha. „Akorát pořád nevíme, co Ruki. A kde vlastně byl Reita, když se dělo tohle... všechno.“

„Mně se všechno slilo dohromady,“ přiznal basista.

Přijeli na chatu v dobré víře, že si trochu zablbnou a oslaví výročí. V autě vezl Rukiho a Kaie. Jen o pár minut později dorazili i Aoi s Uruhou. Z kufru vynesli do chaty jídlo a pití, zabydleli se nahoře v ložnici, v kuchyňce si nachystali přípitek a občerstvení. Na skříňku nainstalovali reproduktory a připojili k nim telefon, ze kterého pouštěli hudbu.

Vybavoval si, že Ruki měl krásný a dojemný proslov a Kai se taky vytasil s pár hezkými slovy. Po přípitku se pustili do jídla a vyprávěli si zážitky, ať už z počátků kariery nebo pozdějších let. Vytahovali na světlo chválu i posměšky a jedli a pili...

Netušil, kdy odsunuli křesla a stolek, aby měli místo na trsání.

Netušil, v kterém přesně okamžiku se vytasili s tím rádoby nevinným lektvarem.

Netušil, kdy přesně se pohádal s Uruhou. Ale stále si dobře vybavoval rozčilení, jaké jím proudilo, když viděl Rukiho ovíjejícího se kolem něj jako liána. Jak se na něj tiskl a důvěrně se na něj díval... Nemohl vystát to jeho laškování s kravatou, kterou se mu nakonec přeci jen podařilo ukrást. Tohle otlapávání a blbnutí dobře snášel na podiu, ale ne takto v soukromí.

Nechtěl mu ztropit scénu jako žárlivá stíhačka. Víc než dobře se bavil s Kaiem, který byl ještě rozesmátější a urýpanější než obvykle. Aoi se uvolnil a dokonce mu popichování vracel, zejména potom, co mu bubeník ve sklenici vody zamíchal ten svůj lektvar.

Reita dlouho odolával, ale dali si všichni, dokonce i Ruki si ucucnul - přesněji řečeno, dal si s Uruhou napůl. Možná to ho vybičovalo, aby do toho šel taky, ačkoli se zpočátku zařekl, že takové věci dělat nebude. Ještě nějakou dobu potom si říkal, že to s ním skutečně nic nedělá, ale při pohledu zpátky a vzpomínce, jak stojí na stolku a hází hlavou, zatímco v rukou svírá imaginární kytaru... rozhodně to s ním dělalo víc, než si myslel.

Při své diskotéce nechali svítit jen světla dvou lamp a malý pásek na kuchyňské lince. Téměř intimní atmosféra. Naštěstí měli pořád dost rozumu na to, aby si včas zatáhli žaluzie.

Možná na něj začala ta látka působit později ještě víc, nebo možná nepůsobila tolik, když si nedával panáky, že na něj padl zvláštní stav a rozhodně ne veselý. Naskočila mu vzpomínka, jak sedí na gauči a sleduje Aoiovu a Kaiovu zřejmě dost zábavnou konverzaci. Ale ještě víc sledoval Rukiho s Uruhou.

Ruki byl jako utržený ze řetězu a Uruhu takto už dlouho neviděl. Štvalo ho, jak si ho vokalista vodí na kravatě a pořád se mu ji snaží sundat, Uru se víc než naoko brání a oba se u toho příliš osahávali. Štvalo ho to tak, že Rukiho popadl a stáhnul z gauče. Doufal, že pozná, co cítí. Že uvidí, jakou mizernou žárlivost v něm jeho chování probouzí. Jenže Ruki neviděl nic, dokonce ho od sebe odstrčil.

Nedokázal to snést, musel si něco dát. Sám si nasypal látku do sklenice a udělal pár loků. Příliš mu to nepomohlo a tak se prostě přinutil bavit. Popadl Aoie a začal s ním blbnout, nechal se unést jeho ztřeštěnou náladou. V mžiku se bavil snad lépe než předtím, jenže chvíli.

A vidět Rukiho s Uruhovou kravatou omotanou kolem hlavy, jak se k němu tiskne a kolébají se při pomalé romantické písni... Nevydržel to.

„Promiň, Uru,“ povzdechl si. „Nejsem si jistý, co všechno jsme si řekli, ale asi jsem byl hodně nepříjemný,“ omlouval se, přestože se v koutku duše cítil v právu. Pohledem zapátral k Rukimu, jemně ho vzal za ruku a propletl s ním prsty. „Na tebe možná taky.“

„To asi platí v obou směrech,“ ujistil ho vokalista. „Dlouho jsem se ani neopil, natož se odvázat z něčeho jiného.“

Reita se usmál, ale stejně ho neopouštěl divný pocit sklíčenosti. „Taky by mě zajímalo, co se stalo potom. Kde jsem byl, kde byl Ruki, když jste tady byli vy tři sami.“

„Pokud jsme tu byli sami,“ odkašlal si Aoi. „Co můžeme vědět. Sice si vůbec nepamatuju, že byste tu byli, ale stejně tak jsem nepostřehl ani Uruhu.“

Kai jen mlčky přikyvoval a výjimečně si nepřisadil žádnou poznámku. Ačkoli se mu nejedna drala na jazyk.

„Nehádali jste se někde?“

„My? Vždyť víš, že naše dohady nemají dlouhé trvání,“ zamručel Reita. Vždycky se buď přebili argumenty a ten druhý se chtě nechtě stáhnul a uznal chybu, nebo rovnou odmítli pokračovat ve zbytečné hádce. Když už se skutečně pokousali, zůstali na sebe uražení, dokud jeden z nich stejně nepovolil, především kvůli představě usmiřování.

„Pár slov jsme si asi vyměnili,“ uznal vokalista. „Což dává smysl. Asi bys nevyjel po Uruhovi a na mě byl jako mílius, vzhledem k tomu, jak jsem se choval, a pochybuju, že bych si to nechal líbit. Beztak jsem se urazil a někde se zašil.“

Jenže kde by se tady dalo zašít? Jedině v koupelně či na záchodě. Nebo nahoře v ložnici. Ven určitě nikdo z nich nešel, na to byla podlaha u dveří příliš čistá. Večer spadl poprašek a mokro vydrželo do rána, museli by po sobě zanechat otisky. Ale proč by ho někdo táhnul po schodech nahoru, pokud by se tam sám schovával?

Reita i Ruki vypadali bezradně. Uruhovi se opět vrátilo trochu barvy do tváře a vypadal, že ho něco napadlo. Aoi se také podezřele vynořil ze sedačky a Kai... jeho pohled vyloženě křičel jasné odpovědi.

Propaloval je očima a čekal, jestli se dovtípí. Očividně to došlo všem, kromě těch dvou. Nemohl uvěřit, že jsou tak zabednění.

„Tak... ještě pořád nic?“ vydechl a opřel se zpátky do sedačky. Při tom prudkém pohybu se mu opět hlavou rozpulsovala bolest, jako když udeří do zvonu.

Ruki zakroutil hlavou. „Jestli se snažíš naznačit, že to, co se stalo na schodech... To je pěkný nesmysl.“

„Jakože bych ho táhl jak hadr a nahoře přivázal, abych ho mohl zneužít?“ zvedl basista obočí a poměřil si Rukiho pohledem. „To teda nikdy.“

A Ruki mu dal za pravdu. „Rozhodně ne. Na něco takového není Rei stavěný,“ pohladil svého milého po zádech. „Rei je naše romantická dušička.“

„Tak náš drsňák, co chlápkovi zlomil nos jen kvůli poznámce o Jackiem Chanovi, je romantická dušička...“ protočil Kai oči.

Na to neměl ani jeden z nich odpověď.

Jenže to všechno dávalo smysl. Když se znovu pokusili vše časově poskládat, museli tam být spolu. Krásně se to nabízelo, tedy až na to, že Reita se tvrdším praktikám spíš stranil. Vždy se obával, že by mu ublížil, nebo že by si Ruki vybavil cokoli z nepříjemné minulosti. A Ruki neviděl důvod, proč by se bránil vlastnímu partnerovi. I když by se tak moc pohádali, nedokázali by si odepřít společné radovánky. A po nich už nemělo smysl se jeden na druhého hněvat.

Rukimu se však velmi ulevilo. V nejmenším by Reitovi nezazlíval ani svazování ani tvrdší zacházení, i když v koutku mysli se mu nelíbilo, že ho takto dotlačil k něčemu, co nechce. Pocit strachu a bezmoci si stále pamatoval. I ten sladký pocit, kterému se poddal. Ale vzpomínky měl příliš zastřené na to, aby na něj mohl být naštvaný, nebo mu jednoduše odpustil.

Reita se stáhnul do sebe. Znamenalo to, že modřiny, které má Ruki na nohou, mu způsobil on. Jednoduše ho omlátil o schody. Chtěl si ho vzít proti jeho vůli a udělal to. Bral si ho hlava nehlava, až ho možná i zranil, a pak ho tam nechal ležet... Ne, nechtěl víc přemýšlet, jak moc mu tím ublížil.

Cítil drobnou dlaň na stehnu. Nezmohl se Rukimu pohled oplatit.

„Ehm, dobrá. Čekal jsem všechno. Oproti mým představám, když jsem všude viděl flašky, prášky na lince, na stole gel a pod ním kondom, to proběhlo ještě v klidu,“ rozhodil Kai ruce a nenechal se přerušit. Viděl, jak už se všichni kolem něj nadechují, aby protestovali. „Ano, v klidu. Dle toho, co jsme dali dohromady, tu neproběhly žádné brutální orgie, akorát jsme prostě popustili uzdu nadrženosti... Ale nikdo z nás nemá nic polámaného. Přežili jsme, doslova, protože stát se mohlo cokoli. Nikdo z nás nevyběhl ven a neudělal ostudu, na sítě jsme nepřidali nic kompromitujícího, a všechno zůstává tady jen mezi námi. Dokonce jsme tady ani nic nerozbili, což je něco, nad čím mi zůstává rozum stát nejvíc.“

Slyšet pozitivní proslov bylo tím posledním, co by si přáli. Obzvlášť s kocovinou. Jenže možná to některý koutek jejich duše slyšet potřeboval. Při představě, že by na sociální sítě utekl nějaký jejich opilecký taneček nebo něco horšího... Jakmile se ráno sebrali ze země a dali víceméně do pořádku, jako první kontrolovali telefony a s úlevou je opět odkládali. Kai měl pouze jeden telefonát od manažera, který proběhl ještě v bezpečných hodinách, Ruki přidal pouze fotku šampaňského na instagram a Aoi našel ve stories svou skleničku s poznámkou „Na zdraví“. Přesto v mobilech našli i několik horších snímků a videí, které se snad nehodily ani do soukromé sbírky.

Vzápětí jim došlo, že Uruhu žaludek ani nemusel vzbudit, a že i Kai vyspával na zádech, k tomu s hlavou zakloněnou... a vzhledem k tomu, co vyváděli, mohlo ledacos skončit zlomeninou.

Až teď si uvědomili, jaké štěstí měli, a co se jim Kai snaží naznačit.

„A vy dva,“ obrátil se konkrétně na Rukiho s Reitou, „jste stejně zase skončili spolu. Což jen dokazuje, že vás nejde od sebe rozlepit za žádných okolností. Tak tu přestaňte sedět tak tragicky.“

„Ještě trochu toho sentimentu a půjdu si pro další tequilu,“ zamručel Uruha a div se mu při tom opět neobrátil žaludek.

Reitovi ale pořád nedalo, jak s Rukim skončil nahoře. I během další fáze úklidu, ke které se postupně přinutili, si neustále vařil hlavu, aby z ní dostal alespoň nějaký malinký obraz. Sem tam pohledem střelil k vokalistovi a v odpověď mu přišlo pouhé zakroucení hlavou. Takže od něj se také nic nedozví. Buď protože si Ruki skutečně nic nepamatoval, nebo mu jednoduše nechtěl ještě více ničit svědomí.

Reita nedokázal z paměti vymámit nic. Možná jen ten pocit žárlivosti, když se mu Ruki plazil po kytaristovi.

Nevybavil si, jak vytrhl vokalistu z jeho držení a téměř ho odhodil za sebe. Nevšímal si, jestli protestuje nebo je uražený, upřel se jen do kytaristových očí. „Přestaň na něj takhle šmatlat...“ zavrčel.

„Sím tě, neblbni-“

„Přísahám, že se neudržím," varoval ho.

„Aaaa, bacha, Rei-chan je žárlivka,“ začal se Uru uchechtávat. „To jsi mi, Ruki, neřekl, jaký rotvajler si tě hlídá. Pozor, aby nás nepokousal.“

Za sebou zaslechl uražený smích. „Neboj, ten jen štěká, ale nekouše.“

Zdálo se mu to, nebo si z něj Ruki utahoval?

„Drž se od něj dál,“ vrazil mu dlaněmi do hrudi a otočil se, aby spatřil vokalistův kyselý obličej.

„Vážně se chováš jako idiot,“ zamumlal Ruki.

Neměl na něj náladu. „No a co!“ prskl mu do obličeje. „Pořád jsem tvůj idiot. A ty se nemáš co plazit po jiných.“

Znal tu tenkou, zvlněnou linku rtů a podmračený pohled. Na paži ho bolestivě zapálilo, Ruki dal zřejmě do svého úderu úplně vše. „A co když budu, hm? Co uděláš? Rozbiješ nám všem hubu? Když mi nevěříš, že o nic nejde, tak se běž vycpat, nikdo ti neříká, aby ses na to díval.“

Rukiho jazyk po těch slovech rozvláčněně klouzal, ale stále mu dobře rozuměl. „Jestli odsud odejdu, tak půjdeš se mnou.“

„Nah, nech toho, stejně jsou to jenom silácký řeči,“ opřel se o něj Uruha, když při těch pár krocích k nim zavrávoral. „Buď toho nech, nebo se jdi vybrečet do koutku.“

V tu chvíli neviděl. Popadl mladšího kytaristu za výstřih, až mu odpadly první dva zapnuté knoflíčky. „Drž klapačku,“ sykl sotva pár centimetrů od jeho obličeje a stejně prudce ho od sebe i odhodil. Uruha měl štěstí, že ho Aoi zachytil, jinak by opravdu nemusel skončit dobře.

Ruki se od basisty podrážděně odvrátil, ale on ho nenechal. Popadl ho za ruku a vyvlekl z místnosti, zamířil rovnou ke schodům a hodlal ho odtáhnout nahoru. Připomenout mu, komu patří. Kdo mu to umí tak dobře udělat, že o to po pár dotecích nepokrytě žebrá. Nevšímal si, jak mu nadává a že se mu snaží z držení vymanit. Na pokraji mysli tušil, že Ruki dokonce zakopnul, ale jaksi automaticky ho vytáhl zpátky za nohy. Neposlouchal jeho nadávky, ani protesty. A když nahoře nechtěně rozsvítil a uviděl před sebou ten sloup...

Sundal mu z čela tu směšnou kravatu. Povalil ho na zem a zaklekl, ruce mu přivázal k sloupu a umlčel veškeré jeho nadávky hlubokým polibkem. „Pořád mě máš za idiota. Za měkkotu. Myslíš si, že můžeš s kýmkoli špásovat a já to prostě přejdu. Měl by ses smířit s tím, že umím i kousat.“

Neposlouchal, co na něj chrlí za slova, ať už prosby či nadávky. I přes to, jak dokázal kopat, se mu podařilo stáhnout tepláky ze štíhlých nožek a za nimi po chvíli i boxerky. Naslinil si prsty a hned do něj dvěma pronikl. Vychutnával si přidušené mručení, když si znovu uzmul jeho ústa, i kroucení tělíčka pod sebou.

„Tohle máš rád, co?“ odtáhl se a skoro na něj zavrčel, zatímco prsty nahmatával nejcitlivější místo. A nenechal se odradit, že se Ruki nezmítá ve vášni.

„Rei...“ tiše ze sebe vysoukal. „Dost... Tohle ne-“

„Tak tohle ne?“ chytil se blonďák jeho slov. Široce se usmál. „Taky toho mám dost. Chci tě...“

Z jeho úsměvu, planoucího pohledu i slov by se vokalistovi za jiných okolností podlomila kolena. Teď, když jeho tvář ani jasně neviděl, šel z jeho basisty strach. Věděl, že to udělá, a nezmohl se ani bránit. Ničemu by to nepomohlo.

„No tak jsi vyhrál, už toho nech!“ přiměl se na něj naposledy štěknout, ale to už si Reita stáhnul své kalhoty. Popadl štíhlá stehna a víc je od sebe rozevřel, přitáhnul si drobné tělo blíž ke klínu. Plivnul si do dlaně, aby si navlhčil mužství a bez jakýchkoli ohledů si Rukiho uzmul.

Nešlo to tak dobře, jak byl zvyklý. Ani vokalistovy boky se mu nepoddávaly jako obyčejně. Přesto pokračoval a sténal, nechal se unášet horkostí a úzkým sevřením jeho nitra. Hotový byl během chvilky.

Zhroutil se na bezbranné tělo a vychutnával si sladký pocit. Zvednul se, aby vokalistu počastoval náruživou poznámkou, jenže jeho výraz se mu nepozdával.

Ruki si oddechl, když v sobě pocítil jeho vyvrcholení. Nepotřeboval zdlouhavou přípravu, aby ho dokázal pojmout, ale za takových okolností se neuměl uvolnit, jak bylo potřeba. A bez lubrikantu jej celý zadek akorát pálil.

„Tak tobě se to nelíbilo?“ zamračil se basista. Když mu Ruki v odpověď mlčky zakroutil hlavou, naštval se ještě víc. On a aby svého milence neuspokojil? To neexistovalo!

Vrhl se na jeho rty ještě dravěji. Dlaněmi zabloudil pod tričko a kopíroval křivky jeho těla, ačkoli jej víc mačkal než hladil. Zulíbal mu krk a brzy ruce vystřídal svými ústy, kousal ho, až příliš něžně na to, jak naštvaný byl, a dlaní zamířil k jeho mužství. Pomalu ho třel a jakmile pod sebou ucítil první prohnutí, přestal líbat jemnou kůži a zahleděl se mu do tváře. Pousmál se, věděl, že ho dostane.

Nepřestával ho dráždit, zrychlil, a sledoval každičkou změnu v jeho obličeji. Nechal se vzrušovat jeho prohýbáním a vzdycháním... skousnul si ret touhou, když se vokalista prohnul a naposledy trhaně zavzdychal.

Vokalista málem zaúpěl, když se na něj Reita znova vrhnul. Myslel si, že mu to postačí a dá pokoj, ale očividně v něm nenasytnost ještě narostla. Přesto si nemohl pomoct, ale zdálo se mu, že je trochu klidnější, jako by se s orgasmem vybil a teď... Pořád naštvaný, pořád se choval jako idiot, jenže jak se jej dotýkal... Vlastně to možná bylo sexy, když byl Reita takto majetnický a tvrdý, a přitom už se netvářil, jako by se ho chystal zavraždit...

Nemohl si pomoct, obzvlášť s rukou v klíně, která prostě věděla, jak to má rád. Nechal se unášet slastí, sténal, prohýbal se, zatínal svázané ruce, do kterých se mu nemilosrdně zarývala látka. A pak vše povolilo. Slast jej zaplavila až po konečky prstů.

Reita vzal jeho tvář za bradu a zahleděl se na ni zblízka. „O moc lepší,“ konstatoval.

Znovu vzrušený Rukiho reakcemi neodolal pokušení. Sotva jej nechal vydýchnout. Tentokrát do něj vklouznul bez problému, ale nedokázal už se vybičovat k takové dravosti, jako prvně. Přesto do něj pronikal v celé délce a tvrdě přirážel, sevřel v dlaních boky, které se mu po chvíli pokoušely vycházet vstříc, a sám si je posílal proti klínu.

Ruki se zmítal v pevném sevření rukou a ve smyčkách kravaty. Ani jedno nechtělo povolit. Mohl jen doufat, že je trám dostatečně pevný.

Nejprve bylo vše příliš silné, aby to mohlo být příjemné, a navrch cítil bolestivé dozvuky Reitova předchozího vpádu. Jenže pak rozkoš začala narůstat. Zastřela bolest a rozpínala se mu do celého těla. Pod přivřenými víčky viděl jen mžitky světla a temné siluety oproti němu, vnímal v sobě zrychlující se přírazy, další a další vlny slasti...

Basista měl k vyvrcholení neskutečně blízko, ale stále mu unikalo. Ještě pevněji sevřel zadeček, až ho ruce bolely až po ramena, dychtivě si jej bral a vychutnával si slastné svírání nitra i neovladatelné vzdychání jeho milence. Málem z toho šílel.

Víc na něj nalehl, nevšímal si, jak moc mu překáží látka triček, především když slyšel i ty nejtišší záchvěvy Rukiho hlasu vedle svého ouška.
Ruki okamžitě využil té volnosti a vycházel Reitovi vstříc, co to šlo. A nemusel se ani příliš snažit, aby se svým mužstvím otíral o jeho břicho a dopřál si ještě silnější pocity. Konečně to přicházelo, svět kolem se zamlžil a dokázal se soustředit jen na jediné.

S uspokojením se rozesmál a zcela uvolnil, kromě stálých záchvěvů, které v něm basista stále podporoval svými přírazy. Schválně ho v sobě stiskal, vychutnával si dozvuky rozkoše a napětí v Reitově těle, které jen chvíli po něm také povolilo.

Nevšímal si bolavých nohou ani rukou, které přestával cítit. Pomalu se vydýchával a postupně přestal vnímat i váhu těla na svém. Na moment ho více probralo, když zmizela, někde na pokraji vědomí ještě zaslechl "musím se napít" a pak vše utichlo.

Basista sešel ze schodů a zhasnul. Ještě když z Rukiho vstával a dokonce si i zvedl tepláky ze země, počítal s tím, že se jen napije a přijde za ním zpátky. Jenže cestou automaticky sáhl po vypínači, pod schody si natáhl boxerky, které se mu motaly na noze kolem kotníku a pak si musel odskočit. V koupelně se rozpomněl a chtěl se vrátit, jen co se opláchne, jenže než odtamtud vyšel, hlava mu opět vynechala. Navíc se mu začala nebezpečně točit a dokonce i pod vlivem si uvědomoval, co to znamená.

Notnou chvíli šmátral mezi věcmi, než našel lahev Coly a usadil se na prvním schodu. Pořádně si loknul a opřel se hlavou o zeď, naštěstí podezřelý šum ustal a přestal ho polévat studený pot, ačkoli horko mu bylo stále. Až nesnesitelné. Nepřítomně sáhnul po lemu trička, jen aby si uvědomil, že už si ho sundal v koupelně.

Z obývací části se začalo ozývat sténání, skoro až řev, doprovázené požitkářským vzdycháním. Potutelně se zasmál, znovu si připomněl, že by měl jít pro Rukiho, možná by ho mohl ještě jednou přehnout, ale nezmohl se vstát.

Napůl spal a napůl vnímal, co se děje uprostřed tmy. Někdo kolem něj prošel. Hlasité sténání gradovalo a postupně se měnilo v rozechvělé a přidušené výkřiky, dokud nenastalo úplné ticho. Někdo opět procházel kolem a zamumlal nadávku, když zakopl o jeho lahev. Pak se vracel zpátky.

Chatu prostoupilo ticho protnuté jen občasným zachrápáním či zamručením. Reita cítil příšernou únavu, ale spánek ho do své náruče zcela přijmout nechtěl. Několikrát udeřil hlavou o zeď, jako by mu to snad mohlo pomoct. Začínala se do něj brát zima, která ho nakonec přiměla, aby vstal. Neměl nejmenší chuť lézt nahoru a tak zamířil do obýváku.

Pohovka už byla zabraná, ale při cestě o něco, či spíše o někoho zakopnul. Nechal se zlákat teplem, které z těla vyzařovalo, a přilehnul. Vůbec mu v tu chvíli nevadilo, že se k němu dotyčný okamžitě přivinul. A snad jeho pravidelné oddechování ho postupně dokázalo uspat.

Z této části večera si nepamatoval nic. A Ruki si dokázal vybavit pouze útržky.

„Vážně jsme museli odpadnout brzo. Vždyť toho vezeme skoro polovinu zpátky,“ hudroval Aoi při skládání beden s jídlem a pitím zpátky do auta.

„Říkáš, že by to chtělo další párty?“ zamrkal Kai.

„Neříkám vůbec nic.“

Bubeník se usmál pod nosem a raději šel naposledy zkontrolovat, že po nich uvnitř nezbylo nic nežádoucího. Uruha akorát skončil s umýváním stolku a linky a všechno vypadalo přesně tak, jako když předešlý den přijeli. Znovu si povzdechl nad časovým presem, kvůli kterému si mohli dovolit pouze dva dny volna. Ale lepší, než nic. Už teď má jistě plnou emailovou schránku, kterou se bude probírat do půlnoci.

„Zvládneš to odřídit?“ šeptl po chvíli směrem ke staršímu kytaristovi.

„Podle testeru jsem čistý už skoro tři hodiny.“

„Já spíš myslel, jestli to za volantem usedíš...“ skousnul si Kai ret, aby se nerozesmál nad podmračeným a nejen naoko uraženým pohledem.

Majitel chaty se objevil akorát ve chvíli, kdy s Aoiem a Rukim dokuřovali cigarety před odjezdem. S širokým a ani ne příliš předstíraným úsměvem mu Kai poděkoval, vyjádřil svou spokojenost a vrátil klíče. Muž nevypadal vykolejený situací, že se nachází mezi pěti osobnostmi, které na něj hledívají z obrazovek a plakátů, obdařil je pár víceméně nutnými zdvořilostními frázemi a ani se za nimi příliš nedíval, jak odjíždějí.

Reita vysadil Uruhu u domu a vydal se na cestu k Rukimu. Už u něj dnes chtěl přespat, nemělo cenu jezdit až k sobě. Navíc mu dlužil jistou péči. Jakmile se ocitli v autě sami, usadila se mu na stehně vokalistova ruka. Koutkem oka na něj mrkl a pousmál se.

„Co bys řekl tomu, kdybychom si třeba... někdy... koupili pouta?“ nadhodil. „Jen tak, kdyby byla nálada, pro zpestření... Možná to v sobě přeci jen mám. A možná by to chtělo občas upustit páru.“ Pokud se na něj Ruki nehněval po minulé noci... a pokud mu není nic horšího, než nějaká ta oděrka a nepříjemný pocit, asi opravdu něco snese.

„Vážně?“ chytil se toho Ruki a zatetelil se v sedadle. „Nemusíš se kvůli mně přemáhat. Ale... kdyby byla nálada... vzal jsem si tu Uruhovu kravatu. Jen tak, pro zpestření.“

Promnul si rty a nenápadně se podíval, co basista na to. Netušil, jestli se mu to jen nezdálo, ale jakoby se v těch mandlových očích zajiskřilo...

„Jsi na mě naštvaný?“ zkusil se Kai zeptat po deseti minutách ticha, které už nedokázal dál snášet. Ne, když vedle něj seděl Aoi a po tom, co se mezi nimi událo.

„Nejsem naštvaný.“

Aoi mu odpověděl pouze dvěma strohými slovy a dál mlčel. Sledoval silnici před sebou a částečně se utápěl v mysli a ve střípcích, které si z večera pamatoval. „Ne na tebe,“ dodal po chvíli.

„Na koho teda?“

„Na sebe,“ přiznal. „Mohl bych být naštvaný, že jsi přinesl ten sajrajt, stejně tak můžu být naštvaný na Reitu a Rukiho, že si ten gel dali do bedny mezi ostatní věci. Kdyby nebyl po ruce, nic by se nestalo.“ Alespoň si to myslel. Nebo by se ho pokusil Kai vzít natvrdo? I kdyby, pochyboval, že by mu to dovolil, když očividně ani v takovém stavu nepřenesl, že by měl něco takového dělat bez kondomu.

„No, víme, co za dalších dvacet let nedělat,“ pronesl bubeník tak samozřejmě, až to Aoie přinutilo věnovat mu pozornost.

„Za dalších dvacet let můžeme být klidní. Minimálně pokud tam někdo nepropašuje viagru.“

Kai se musel rozesmát, ačkoli mu takové vyhlídky nepřipadaly vůbec přívětivé. „Třeba do té bedny Ruki s Reitou přihodí kromě gelu i pár modrých tabletek.“

Utěšilo ho, že se Aoi místo urážky upřímně zasmál. „Proč jsi na sebe naštvaný?“ zeptal se.

Kytarista si tiše povzdychl. Přidal plyn, aby stihnul projet semafor, než na něj naskočí červená, a před dalším se zařadil do odbočovacího pruhu, kde zastavil a čekal, než bude moct pokračovat.

Nemohl uvěřit, že neuplynulo ani dvacet čtyři hodin od chvíle, kdy se nechal navnadit a nadrženě se Kaiovi vrhl po rtech, a dovolil, aby to zašlo dál. „Já vím, že jsem vám všem akorát pro srandu se svým ‚Nejsem gay‘ postojem. Jenže jsem to začal říkat, protože jsem nechtěl, aby někdo poznal, že bych to chtěl zkusit. Blbá taktika, já vím.“

Kai polknul veškeré poznámky. A že to chtělo dávku úsilí. Po chvilce vnitřního boje a zjištění, že k tomu Aoi víc sám neřekne, se odvážil zeptat. „Proč jsi to nikdy předtím nezkusil?“

„Nikdy jsem nenašel odvahu. Jenomže teď, když zábrany padly, si z toho nic nepamatuju. Proto mě to tak zatraceně štve. Ne, že se to stalo. Ale že z toho kromě bolavýho zadku nic nemám.“

Za městem na rychlostní silnici pořádně sešlápnul plyn a předjel několik aut, uklidněný vědomím, že mu v takové rychlosti Kai jistě nepoloží žádnou záludnou otázku, ani si do něj nebude rýpat. Minimálně pokud nechce ohrozit své zdraví.

„Nemůžu uvěřit, že nedokážeš souložit bez kondomu, ale na silnici se chováš jako prase,“ konstatoval Kai, když viděl, jak se rafička tachometru přehoupla přes další číslici, a předjetá auta ani nepočítal.

„Máš snad strach?“

„Mám být upřímný nebo zdvořilý?“

Aoi se tiše zasmál a trochu zpomalil. S vděčností, že jeho spolujezdec dál nerozebírá události poslední noci, ho bezpečně odvezl až k domu.

„Díky za odvoz,“ usmál se bubeník a odvázal si pás. Přesto zůstal ještě chvilku sedět. „Aoi...“ začal a pohlédl do obličeje, který náhle znejistěl. „Kdyby ses chtěl znovu odvážit...“ skousnul si ret a natáhnul se pro jeho ruku ve vyzývavém, ale zároveň důvěrném gestu. „Neměl bych nic proti.“ Možná až na ten prezervativ, na ten si na rozdíl od Aoie tolik nepotrpěl.

„T-teď?“ vypadlo z kytaristy, ale rukou neucukl.

„Um, já bych neměl nic proti, ale tvůj zadek rozhodně ano. Dej tomu pár dní, a pokud budeš pořád pro, věř mi, že se postarám o to, abys nezapomněl ani na jedinou vteřinu.“

Aoi naprázdno polknul pod tíhou pronikavého vášnivého pohledu. Věřil mu a netušil, jestli ho to víc znervózňuje nebo vzrušuje.

Kai se vzápětí pousmál a během mrknutí zmizela veškerá žhavost z jeho tváře a s lehkým, podpůrným stisknutím pustil kytaristovu ruku. „Uvidíme se ve čtvrtek,“ rozloučil se s ním a vystoupil, ale ještě než za sebou zavřel dveře, nahlédl zpátky a zašeptal: „Do té doby přemýšlej.“

Majitel chaty počkal, než utichne zvuk motorů, a hned šel zkontrolovat interiér, s žaludkem až v krku. Už když chatu pronajímal, počítal s tím, že něco rozbijí. Je to koneckonců tvrdá kapela. Alkohol, cigarety, možná i striptérky... kdoví, co uvnitř najde. Chudák uklízečka. Ale nedělal si iluze, že by škody nezaplatili, a mít v jedné ze svých chat někoho tak známého? To stálo za nějakou tu oběť.

O to více ho překvapil stav, v jakém vše našel. Strávili tam tu noc vůbec?

Prošel každou místnost, než se s údivem opřel o sedačku, která jako jediná nestála zcela na svém místě. Tohle ještě nezažil.
Zakroutil hlavou, posunul gauč zpátky do rohu a chystal se odejít. Na koberci se však zalesklo cosi stříbrného. Sehnul se níž a ve tváři se mu usadil zapeklitý úsměv. „Tak přeci jen...“ pomyslel si při pohledu na obal od prezervativu.

 

~Konec~